Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~50~

Stojím u kuchyňské linky a ve skleněné hluboké misce míchám směs pro těstoviny, které budu za chvíli zapékat. Opět mám na starost oběd já, s Jungkookem se pravidelně střídáme a dnešek měl vyjít právě na mého bratra, jenže jsem to musel převzít, neboť Jungkooka přišel navštívit můj žák na klavír. Už jsem myslel, že spolu zase někam odejdou, předem jsem doufal, že se Jungkook opět někde neopije a já pro něj nebudu muset jezdit, ale venku je opravdu hnusné horko, proto se ani nedivím, že raději zazeli do Kookova pokoje.

„Vážně nechceš s něčím pomoct?" zeptá se mě vysoký šedovlásek, jenž přišel na oplátku za mnou, nejsem tady tedy úplně sám, když už bratr tráví čas s někým jiným. Jsem ale vděčný, že přišel jen Namjoon a Jin zůstal u své sestry.

„To je dobrý, už to skoro mám, pak to dám jen do trouby," odpovím, vlastně asi raději nechci, aby mi tady Namjoon pomáhal. Mám ho opravdu rád a ve všem mu věřím, ale kuchyň není místo pro něj, připravování jídel není jeho silná stránka a já bych rád měl všechno rychle hotové a s co nejmenším nepořádkem, protože pochybuju, že to bude Jungkook uklízet, bůhví, jak dlouho tady Taehyung bude.

Namjoon se opře o futra mezi dveřmi, složí ruce na hrudi a s pousmáním se na mě zadívá, jako by snad na něco čekal, to si taky získá moji pozornost.

„Huh? Něco se děje?" zeptám se a naliju směs do nachystaných těstovin v pekáči.

„Heh, ale nic, jen jsem rád, že jsi v poslední době víc...jak to říct, společenský? Byl jsi na dvou pohovorech, v jednom jsi uspěl, stále aktivně učíš začínající klavíristy, trávíš čas se svým bratrem, se mnou i s tím chlapcem," vyjmenuje to všechno spokojeně a já se nad tím jen uchechtnu. Vlastně má celkem pravdu, tohle léto je trošku jiné, trošku produktivnější, než je u mě zvykem.

„Asi jsem teprve teď dospěl a začínám žít?" pronesu potichu, jako bych se spíš ptal sám sebe a nebyl si tímhle jistý, ale Namjoon mě hrdě poplácá po rameni a přikývne na souhlas.

„Možná máš k tomu teď motivaci, huh?" nad tím sklapnu a lehce zakloním hlavu, abych mu viděl do obličeje. Usmívá se a čeká na moji odpověď. Vím moc dobře, že naráží na Jimina, a nejspíš na tom něco bude. Chci udělat dojem, ukázat mu, že jsem schopný se postarat o něj, ale tím pádem musím první dokázat, že se dokážu postarat i sám o sebe. Podvědomě se připravuju na to být dobrým partnerem, přitom jsem u toho motýlka ještě nezvítězil.

„Jo...to máš asi pravdu."

Mobil, jenž mám položený na lince, mi začne zvonit a já už z dálky vidím jméno na obrazovce. S pousmáním po telefonu chytnu a zamávám s ním Namjoonovi před obličejem.

„Volá Hoseok, hned jsem zpátky," řeknu a odejdu z kuchyně, aby mě nerušilo hučení trouby, v předsíni teprve hovor zvednu. „Ano, Hobi?"

„Ehm...a-ahoj, já...totiž, tady Jimin..." vyjde z druhé strany tenčí ryzí hlásek, trochu zmatený, jako by nevěděl, co přesně by měl říkat. Poskočí mi z toho srdce, nečekal jsem ho, ale hned moje tělo zalije příjemné teplo a moje rty se stočí do úsměvu.

„Ahoj, Jimine, co se děje, že voláš z Hoseokova čísla?" zeptám se a zády se opřu stěnu.

„No...nemám tvoje číslo a...Hobi-hyung chtěl, abych ti zavolal já, prý jsem si to vymyslel, tak si to mám i zařídit...a-ale nemusíš souhlasit," pozvednu nad tím obočí a zvuk si trošku zesílím, neboť Jimin nemluví příliš nahlas, jde slyšet, že je trochu nesvůj, přitom je v mojí přítomnosti už přece v pořádku a sám sebou, hovor přes mobil je pro něj možná něco trochu jiného a on se stále trošku stydí.