Ještě v šedém tričku na spaní a spodním prádle sedím na pohovce našeho menšího obýváku, popíjím svoji ranní dávku kávy a v laptopu upravuju svoje stránky na výuku v klavíru. Chci si tam trochu pozměnit cenu za jednu hodinu výuky, vzhledem k tomu, jak málo teď budu mít žáků.
Dejme tomu, že je to z technických důvodů, proč musí být cena přes léto trochu navýšena. Těžko říct, jestli si spíš nekopu vlastní hrob, třeba to lidi naopak odradí, ale nemyslím si, že jsem cenu zvýšil nějak moc a je jistě spousta zájemců, kteří hledí hlavně na to, že se naučí hrát na klavír, cena už je vedlejší, pokud je samozřejmě slušná.
Usrknu si opět své kávy a provedené změny uložím, ve stejný moment však zazvoní zvonek a já se s povzdechnutím otočím na Jungkooka sedícího vedle mě. Kouká na televizi, nebo spíš přepíná programy a hledá něco trochu záživného, teď mu ale naznačím, aby šel raději otevřít.
„Už jdu!" zvolá s protočením panenek a odběhne do chodby. Dál spokojeně pročítám svoje stránky a všechny změny, které jsem provedl, ale málem mi zaskočí horký nápoj, když po otevření hlavních dveří zaslechnu známý ženský hlas.
„No dobré ráno, už jsem myslela, že mi nikdo neotevře."
„Jé, máma přišla..." houkne na mě bratr, ač z tohohle tónu rozhodně nešlo slyšet nadšení, spíš nervozita a trochu ironie.
Není se čemu divit, máma sem chodívá vcelku často, pořád si myslí, že je třeba nás kontrolovat, i když, myslím, že sem chodí převážně kvůli Jungkookovi, jen chce na něj dohlédnout, ještě není plnoletý a stále student, jistě nechce, aby zazdíval svoje povinnosti, ale o to se jistě bát nemusí.
„Mami? Nevolala jsi, že se stavíš," pronesu překvapeně a raději zavřu laptop, aby si nemyslela, že hned po ránu potřebuju sedět u nějaké elektroniky. Stejně mě ale její pohled propálí, když uvidí moji vizáž.
„Mm, Yoongi, pořád jsi jako malý kluk, nemůžeš se vždycky obléct hned, jak vstaneš? Vždyť už bude jedenáct dopoledne," cekne se zakroucením hlavou, ale na moji odpověď nečeká, otočí se zpátky k Jungkookovi a vecpe mu do ruky dvacet šest tisíc wonů. [500 Kč/19,64 €]
„To máš ještě za vysvědčení, předpokládám, že jsi školu neflákal," hlesne menší žena s kratším sestřihem tmavých kadeří. Jungkook se s pousmáním děkovně pokloní a zakroutí hlavou nad ženinou zmínkou.
„Ne, znáš mě přece, přísahám, že mám jen pět chvalitebných," musím se nad tím pro sebe uchechtnout, oproti mně je docela šprt, samozřejmě jsem přesně očekával další máminu narážku právě na tohle.
„No, to je krása, vidíš, Yoongi? Takhle to mělo tehdy vypadat a ne, že tě budu chválit, že jsi prolezl dalším ročníkem."
„Jenže mě můj obor strašně nebavil, kdybych se tehdy dostal na tu hudební, vypadalo by to jinak, jenže tam byl přece hrozný nával," obhájím se a raději se vrátím zpátky do obýváku. Máma mi na to už neodpoví, předpokládám, že nad tím jen mávla rukou. Ale co mám nadělat, holt jsem nebyl obdarovaný chytrou palicí.
„Co to je? Kimchi?" optá se Jungkook z chodby.
„Jo, přivezla jsem vám něco normálního k obědu, raději nechci vědět, na čím tady přežíváte...proboha, co to je...?" mámin tón se náhle změnil, to mě vyšvihne do stoje. Vrátím se zpět do chodby a pohlédnu stejným směrem, jakým civí i žena.
Nechal jsem otevřené dveře od malovací místnosti, stojan s mým uměleckým dílem je tak namířen přímo do vchodu.
„Yoongiho abstrakce," zasměje se Jungkook, jen pro provokaci. Dělám, že jsem ho přeslechl a rychle se do toho vmísím, abych Jiminův portrét zezadu bránil.
„Ne, není to nic abstraktního, mami, co v tom vidíš?" zeptám se brunety a ta s přimhouřenýma očima dojde až k plánu.
„Jejda, no to vypadá, jako nějaká svíčka. Nebo pochodeň? Nebo spíš lampa?" začne máma vyjmenovávat všechny věci, ale ani jedna mě teda nenadchla. Raději mávnu rukou a s povzdechnutím odejdu z chodby.
„Víš co? Dělejme, že je to abstrakce..."
„Mm, je to ale krásné, Yoongi, no, co máte vlastně vy dva dneska v plánu?" pohlédnu na Jungkooka, aby začal, ale ten dnes nejspíš žádné plány ani nemá. Ještě včera říkal, že se zase sejde se svými spolužáky, ale nakonec se to zrušilo. Přijde mi, že jsou jeho kamarádi mnohem lenivější, než jsem já. Většina jistě paří u videoher, ale na tohle Jungkook nikdy nebyl.
„No...asi se podívám na nějaké filmy, kluky začnu vytahovat ven, až nebudou tolik zaneprázdnění svými...osobními věcmi," pronese trochu sklesle, ani se mu nedivím, nejraději by s nimi chodil po venku, ale na tohle oni nejsou.
„Oh, aha, ale ne, že budeš trčet celé léto tady, zajděte si i s Yoongim na nějaký výlet, ne?" navrhne máma a já to jen jednoduše odkývnu.
„Jo, určitě jo. Já jdu dneska zase k Hobimu, musíme dokončit jeho novou skladbu, hraju mu tam na klávesy, takže mě potřebuje, no a potom mi sem přijde jeden žák na klavír," odříkám. Alespoň můj program mámu jistě nakopl, když už jsem ten „slabší" syn, alespoň může mít jistotu, že tady neshniju.
„To ráda slyším, tak jo, kluci, nebudu vás dál otravovat, kdyžtak se můžete kdykoliv stavit, kdybyste chtěli, dobře?"
„Jasně, mami, žádný strach," ujistí ji Jungkook a společně ji vyprovodíme ke dveřím. Snad nebylo tolik nápadné, jak se naše úsměvy náhle zvedly, když se nachystala k odchodu, přitom ji máme opravdu rádi, je to skvělá máma. Jen trochu dotěrná a až moc starostlivá.
Alespoň nám ale dovezla to Kimchi.
Dobré odpoledne <33
Opět se přeneseme přes nudnější kapitolu xdd
Až se dostaneme k pořádným Yoonmin chvilkám, budeme všichni rádi xdd
Teď vám přeju pěkný zbytek dne, užívejte víkend <33
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfic[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
