Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~88~

Pokojem už je rozlezlé šero, je tu i ticho, slyšíme jen tikat hodiny a hlasy ozývající se tlumeně z venku. S Jiminem jsme se dobře pobavili, hovor s Namjoonem a Jinem trval poměrně dlouho a já jsem rád, že se aspoň na chvíli mému příteli zvedla nálada a on mohl zapomenout na nepříjemnosti se svou nemocí. Ale teď už je pár minut po sedmé hodině, tedy dávno po skončení návštěvní doby a Hoseok se tu stále neukázal.

„Nepřišel..." šeptne tiše Jiminův unavený hlásek. Je zklamaný, jde to na něm vidět. Jistě teď na svém srdci nese vinu ještě z předešlé hádky se svým hyungem a neměl šanci se s ním udobřit. I když si stále myslím, že by na něj jeho bratr naštvaný nebyl... nechápu, co se stalo, že nepřišel. Asi opravdu nenašel volný čas.

„No tak, to nic... přijde zítra, dobře? Jakmile se vyspíš, uvidíš se s ním," povzbudím ho, ale nevypadá to, jako by tomu Jimin věřil. S povzdechnutím stočí hlavu k oknu, ze kterého se sem drásá malé světlo z podvečerního okolí venku.

„Možná..." špitne do ticha, ale jeho hlas není to jediný, co tu zazní, ale i pípání vycházející od Jiminovy paže. To se hlásí teploměr, který Jimin dostal na změření. Rychle k němu přistoupím a teploměr mu vezmu, abych zkontroloval, jak je na tom jeho teplota. Sotva na to ale vidím, je tu opravdu šero a čísla jsou černá na šedém podkladu, musím tedy dobře zaostřit a nahnout teploměr směrem k oknu, než konečně odhalím výsledek.

„Uh, kruci, vůbec to nekleslo..." šeptnu si spíš pro sebe, ale je tu takový klid, že ani Jimin to nepřeslechl. Zklamaně vydechne horký vzduch a zabalí se víc do peřiny, aby mu neunikalo nastřádané teplo.

„Nedivím se, je mi pořád zle a pořád hrozná zima," odpoví. Lítostně mu otočím obklad, aby měl na čele ještě mokrou stranu a pohladím ho po horkém líčku. Kdybych tak jen mohl pro něj něco udělat, aby mu bylo lépe...

„Měl bys zkusit spát, lásko, potřebuješ to," vydechnu polohlasem a Jimin matně přitaká na souhlas, ale než zavře oči, natáhne ke mně jednu svou ručku.

„Budu spát, ale chci se k tobě přitulit... ummm, nemohl by sis lehnout za mnou? Jen na chvilku?" zeptá se prosebně a nastaví štěněčí očka, aby mě snadněji přemluvil. Přitulil bych se k němu hned, jen nevím, jestli bych měl, je to jeho lůžko, jsme v nemocnici, kdyby mě někdo načapal, letěl bych dotud rychle.

„Já ti nevím, Jiminie... chceš to risknout, že sem někdo vejde?"

„Nikdo sem nevejde... prosím, Yoongie," začne doléhat svým ospalým a tichým hláskem. Nedokážu dlouho odolávat, mám chuť pro něj udělat první i poslední, prostě cokoliv, jen aby mu bylo zase dobře. Rychle zkontroluju dveře, že opravdu nikdo nejde a poté s povzdechnutím nadzvednu jeho peřinu.

„Dobře, dobře, ale opravdu jen na chvíli, tohle bych neměl, ano?" vlezu si až za ním, snažím se opatrně, aby se nemusel Jimin příliš hýbat a posouvat se, i teď ležím spíš napůl na lůžku a druhá polovina těla mi trčí přes okraj, ale Jimin se na mě spokojeně uvelebí a přitulí se.

„Dokud neusnu, to nebude trvat dlouho, slibuju," ujistí mě a zakryje se až po krk peřinou. Na celé své levé straně, kde mi leží Jimin, cítím nehorázné horko, jako bych ležel přímo u topení nebo bych z poloviny hořel, ale přitom tohle teplo sálá právě z Jiminieho.

„Jak je ti?" optám se šeptem. Jimin si položí hlavu na moje rameno a více se u mě uvelebí, aby se mu leželo co nejlépe a nikde mu neunikalo teploučko.

„Hrozně, ale teď, když jsem u tebe, tak i líp." Usměju se nad tím a pohladím ho po zpocených vláskách. Nemůžu se dočkat, až ho pustí domů a opět takhle spolu budeme spávat, usínat natisknutí na sebe, v jedné posteli, bez cizího rušení.