„Vážně nejsem moc těžký? Neseš mě celou cestu i s tou peřinou-..."
„Spíš je pro mě těžké poslouchat to tvoje věčné ujišťování," vydechnu blonďáčkovi do obličeje, neboť jsou teď naše tváře těsně u sebe od doby, co jsem si vzal Jimina do náruče, aby si neublížil. Cesta nakonec nevypadala moc hladce, byla plná větviček a hrbolků, nechtěl jsem riskovat, že zakopne nebo špatně došlápne a já ho nebudu moct chytit, protože nesu ještě velkou peřinu. Teď mám náruč přeplněnou a hlavu Jiminových dotazů ohledně jeho váhy ještě plnější.
„Hehe, promiň, jen nechci, aby ses nějak unavil nebo vysílil," zahihňá se a pevněji se mě chytne kolem ramen, aby mi nevyklouznul. Kdyby to nebyl Jimin, nejspíš bych dotyčnému věnoval pohlavek nebo vražedný pohled, ale tohle mu udělat nemůžu, proto ho naopak políbím na tvářičku těsně před mým obličejem, abych ho konečně utišil.
„Doslova nevážíš o moc víc než ta peřina, Jimine, ale stejně už jsme tady," pronesu, když prolezu úzkou cestičkou mezi stromy a konečně dojdu na malinký travnatý plácek mezi nízkými korunami listnáčů, mezi kterými jen lehce pronikají sluneční paprsky a vytváří zářivé pásky dosahující k trávě.
Postavím Jimina na nohy a s pousmáním roztáhnu peřinu doprostřed tohoto kruhového místečka s klidnou a tichou atmosférou, do které zasahují jen zvuky přírody, jako je cvrlikání ptáků a šustění zelených listů stromů.
„Páni, je to tady krásnější, než jsem si představoval," vydechne svým ryzím hláskem a rozhlédne se kolem sebe se zakloněnou hlavou, až z toho na chvilku ztratí rovnováhu a já ho stačím jen taktak zachytit, aby neklopýtl a nespadl do trávy pod našima nohama. Se zasmáním se na mě víc natiskne, a ještě jednou si celé okolí prohlédne. Je rozkošné, kolik jiskřiček mu dokáže v očích rozzářit pouhý lesík.
„No, jak jsem říkal, v podstatě tu nic není, ale teď jsme tu jen my dva. Jak jsi chtěl," Jimin spokojeně přijde k peřině ležící na zemi a posadí se na pravou stranu, zuje si boty, tak vysvobodí svoje chodidla zabalená ve vrstvě obvazů a ponožek, nakonec ale sundá i ty chundelaté ponožky, aby jeho pokožka alespoň o trochu víc dýchala, když má tu možnost.
„Už teď to tady miluju," zasměje se a natáhne svoje tělo na peřinu, zavře přitom oči, aby mu paprsky slunce propichující koruny stromů nezářily do očí. Prohlédnu si ho celého, od obvázaných chodidel, přes volné tričko až k jeho bezchybné tváři.
Je snad ještě krásnější, než když jsem ho viděl prvně. To byl totiž ještě vyplašený a nejistý, v jeho očích panovaly obavy, skrýval se přede mnou a hledal únik pokaždé, když jsme se spolu střetli. Ale teď je to všechno pryč, je za mojí přítomnosti mnohem víc sebejistý, klidný a sám sebou, je uvolněný, a to na jeho kráse ještě přidává.
Je neuvěřitelné, jak jsem ještě nedávno přemýšlel nad tím, co se mi to děje se srdcem v jeho blízkosti.
Nahnu se k němu, pažemi se zapřu tak, abych byl těsně nad tím, ale zároveň ho nezalehnul. Pomaličku přilepím své rty na ty jeho, dokud má ještě zavřené oči. Opět ucítím příjemnou měkkost a sladkost, kterou mi Jimin ještě s úsměvem vrátí, dokonce i vyhledá pohmatem moji ruku a rozkošně mě svojí dlaní v rukavičce chytne za zápěstí, protože moje dlaň má hodně práce s držením mého těla nad tím Jiminovým.
„Jsi moje největší štěstí v tomto nudným životě, Minie," pronesu mu do rtů, načež on pootevře oči a zadívá se do těch mých. Nechá si na tváři hrát úsměv, který se zvětší s každou další vteřinou našeho očního kontaktu.
„Ty jsi moje největší štěstí v tomto složitém životě," vrátí mi zpátky a zvedne svoji dlaň do výšky mého obličeje, přiloží ji na moje líčko, já tak na něm ucítím hrubší povrch šedé rukavice, ale i jemné dotyky jeho prstů vyčnívajících ven.
„Motýlku, kdybych jen mohl, vzal bych tu tvoji nemoc na sebe, abych ti život hned ulehčil a ty jsi mohl žít naplno, protože by sis to skutečně zasloužil," Jiminův úsměv se trošku ztratí a nahradí ho zakřivení obočí v dojatou grimasu.
„To bys udělal? Ale já bych ti to nepřál, mm, bylo by lepší, kdyby zmizela úplně, nikdo si to od nikoho nepřevzal, prostě... prostě bychom oba dva žili naplno, společně," řekne, ale hned na to se opět usměje, i když už trošku vážněji, „ale já mám pocit, že díky tobě můžu žít mnohem lepší život než jakýkoliv jiný zdravý člověk. Díky tobě má... jaksi všechno smysl, víš?"
Je neskutečné, jak je statečný a chytrý a plný lásky. Dojatě vydechnu a převalím se na bok vedle něj, on mě hned následuje a otočí se čelem ke mně, abychom leželi naproti sobě a navzájem si koukali do očí. Ještě si propleteme prsty na rukách, aby se naše blízkost víc zapečetila.
„Taky jsem ten smysl našel až teď... nakonec nejsme tak odlišní, jak se prvně zdálo," řeknu tiše, protože mluvit nahlas není třeba, navzájem jsme vytvořili mezi sebou bariéru, přes kterou zvuk nikam neunikne.
„Yoongi?" špitne trochu sklesle, tenhle tón mě znepokojí a já ho pobídnu k mluvení.
„Copak?"
„Mohl bych se ti s něčím... svěřit?" zní smutně, dokonce zaregistruju i pevnější stisk jeho dlaně, jako by se snažil zahnat nejistoty nebo zlé myšlenky. Přisunu se k němu blíž, palcem ho pohladím po hřbetě ručky, abych ho povzbudil.
„Řekni mi cokoliv, Minie, děje se něco?" krátké ticho mě dožene k malé nervozitě, ale naštěstí se Jimin konečně nadechne a začne si vylévat své křehké srdíčko právě mně.
„Nic se neděje, jen... jde o to, že jsem začal... začal jsem mít strach. Víš, moc mi na tobě záleží a chci s tebou prožít jen to nejkrásnější a být tady na tom světě jen s tebou a... když mám chvilku, kdy jsem sám, třeba včera v noci... tak brečím a bojím se..." zaraženě zvednu hlavu a zamračeně pohladím chlapce přede mnou po líčku.
„Čeho se bojíš, lásko?" má skleněné oči, ale já nechci, aby plakal. S povzdechnutím ho dál hladím, abych mu dal najevo, že jsem tady a může klidně pokračovat, protože všechno pochopím, jsem tu pro něj.
„Nebudeš si myslet, že jsem hrozně paranoidní?" hlesne, ale nad tímhle ihned zakroutím hlavou v nesouhlas.
„Tohle bych si nikdy nemyslel."
„Bojím se, že umřu... p-promiň mi to, že to takhle říkám, asi je to jen hloupý strach, ale moje imunita je tak slabá, že se prostě bojím pokaždé, když se jen nachladím, ale tentokrát... je to silnější, protože mám tebe a najednou je tady ten smysl žít a já chci žít, moc chci žít dlouhý život po tvém boku..." bodne mě u srdce po těch slovech, byla příliš ostrá, nikdy bych si nic takového nedokázal připustit a teď už vůbec ne. Teď si vlastně uvědomuju, jak moc bych propadl šílenství, kdyby tady z ničeho nic Jimin nebyl, ale tohle se nestane.
„Budeš žít dlouze, společně budeme, věřím tomu a... prostě to tak cítím, nedám na tebe dopustit, nedovolím, aby se ti něco stalo. Pokud se jen nachladíš, postarám se, abys měl tu nejlepší péči, pokud se nějak škrábneš, nebudu to brát na lehkou váhu, prostě se o tebe postarám za každé situace, to ti můžu slíbit, ano? Prosím, nepřemýšlej nad takovými věcmi, já vím, jak je nemoc motýlích křídel zrádná, ale ty jsi silný člověk, ten nejsilnější, kterého znám a společně vždycky všechno zvládneme, dobře?"
Jiminovi z koutka oka uteče malá slzička společně s dojatým úsměvem, rychle se ke mně přisune a zavrtá se do mojí hrudi. Přitáhnu si to klubíčko těsněji k sobě a horkou dlaň mu ustálím na bedrech.
„Miluju tě, Yoongie, nevadí, že to říkám znovu?" uculím se a líbnu ho do světlých vlasů.
„Taky tě miluju, Minie, a čím častěji to říkáš, tím jsem šťastnější, ta slova mají velkou váhu."
Zdravím <33
Konečně je víkend, ještě k tomu prodloužený, takže budu mít víc času na psaní :33
Děkuju, že jste trpěliví s mým dočasným opožděnějším vydáváním, nevšimla jsem si, že by mi nějak moc ubylo čtenářů, takže jsem ráda <333
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfic[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
