Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~67~

Zaslechnu další vzlyknutí a poté odpověď. „M-Musíš pro mě p-přijet... p-prosím..."

„Jungkooku, co se stalo? Kde teď jsi?" musím znít hrozně vyděšeně, ale to z jediného důvodu, jsem právě extrémně vyděšený. Jungkook o sobě nedal vědět celé dva dny, chtěl jsem mu volat jen pro jistotu, ale on mi teď volá z úplně jiného čísla a vzlyká. Dlouho jsem ho neslyšel plakat a teď ho slyším přes cizí mobilní číslo.

„J-Já... teď jsem na vlakové zastávce v Masanhappo-gu..."

„A co tam děláš? Co se stalo, Kooku?" pořád vzlyká, drásá mi to srdce a děsí mě to.

„T-Tae bydlí poblíž, byl jsem přece u něj, a-ale... včera večer jsem od něj odcházel na vlak, abych mohl přijet domů, p-protože on dnes ráno odjel s rodinou na dovolenou, n-nemohl jsem tam být déle..." leze to z něj jako z chlupaté deky a stěží rozpoznávám slova, když brečí a mluví hrozně kostrbatě. Posadím se, aby to se mnou ještě neseklo a zesílím si hovor.

„Jungkooku, uklidni se, nadechni se a mluv pomaleji. Taehyung odjel ráno na dovolenou, takže jsi od něj před chvílí vyšel-..."

„Ne! Vyšel jsem včera v-večer! A-Ale nenasedl jsem na vlak..." zamračeně si to srovnám v hlavě a znovu k němu promluvím.

„Proč jsi nenasedl... Kookie, kde jsi byl celou noc?" čekám na odpověď, ale zatím z druhé strany vychází jen vzlyky a nějaké nesrozumitelné mumlání, mám pocit, jako bych tam tlumeně slyšel ještě jeden ženský hlas.

„Jungkooku, mluv se mnou, sakra!" křiknu trochu hlasitěji, hned na to ale zmlknu, když mě praští do uší moje vlastní silná ozvěna. Potřeboval bych jít ven, tady v chodbě se nedá pořádně mluvit, ale musím se vrátit za Jiminem, nemůžu jen tak opustit tuhle budovu úplně.

„H-Hyung, poslouchej mě...," vzlykne, „n-napadli mě... a okradli... b-byl jsem v bezvědomí celou noc, ležel jsem na trávě a p-probudil se asi před hodinou, nemám u sebe vůbec nic, j-je mi hrozná zima a... jedna paní mi půjčila svůj mobil, j-je tady se mnou. Prosím, hyung... přijeď pro mě..."

Právě svoje srdce cítím až v krku, jak moc vyděšeně bije. Držím mobil u ucha, ale nemůžu najít žádná slova, nikdy jsem se nedostal do podobné situace a nikdy by mě nenapadlo, že by se tohle mohlo stát mým blízkým, obzvlášť mému vlastnímu bráškovi. Rychle si to přeberu v hlavě a lítostně k němu promluvím.

„Kookie, já... proboha..." nemám slova. Žádná. Nevím, co udělat, jsem teď úplně na druhé straně, než je on, nemůžu se teď sbalit a jet pro něj, navíc se tam nedostanu tak rychle. Vím, že od Changwonu je to nějakých patnáct minut, ale já jsem teď úplně někde jinde.

„H-Hyung..."

„Jsem v Gimhae s Jiminem u doktora... nemůžu teď rychle přijet, ale pošlu ti tam Namjoona, dobře? Budu spěchat domů, všechno mi vysvětlíš a... vyřešíme to spolu, ano? Hlavně klid, všechno bude v pořádku," pokusím se ho uklidnit, ač sám moc klidný nejsem, rozhodně ne po tom, co mi můj bratr řekl. Jak se to mohlo stát, to s ním Taehyung nemohl na ten vlak počkat?

„D-Dobře... p-počkám na Joona, a-ale spěchej..." šeptne chvějivě do mobilu, já si jen povzdechnu nad tím, že teď pro něj nemůžu být hlavní oporou, přijel bych pro něj hned, kdybych mohl, ale mám tady Jimina. Vlastně mě teď i trýzní, že jsem mu nezavolal už včera, kdybych jen věděl, že čeká večer na zastávce, měl bych ho na telefonu raději celou jeho cestu. Zklamal jsem jako starší bratr...

„Budu spěchat, slibuju ti to... drž se, Kookie, uvidíme se doma," dodám naposledy a po dalším chvilkové tichu mobil tedy típnu a rychle vytočím Namjoonovo číslo.