Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~44~

Své auto zaparkuju kousek od fotbalového hřiště, odkud vychází a zase přichází lidé s kelímky v rukách, chodí po dvojicích či větších skupinách, vypadá to, že už mají něco napito. Jde sem i slyšet hudba, ač lehce tlumeně, neboť hraje až na stadionu. Než jsem sem dojel, setmělo se úplně a kolem nás svítí i nějaká ta výzdoba a lampy.

Ani jsem netušil, že se tady nějaká zábava má konat. Kdysi jsem měl nad tím přehled, o čemkoliv v okolí jsem vždy věděl a rozhodoval se, zda tam přeci jen zajít, nejspíš už je to ale pryč, protože mě opustila středoškolská léta a já jsem přestal takové akce vyhledávat, jen během léta jsem se ještě šel párkrát pobavit, ale to jen v době volna v práci.

Jaksi mě na tyhle akce přešla chuť. Přešla mě chuť na alkohol, hudbu a opilé lidi kolem mě. Přešla mě chuť navazovat kontakty s novými lidmi. Nepostrádám to tolik, jako tehdy.

Vypnu motor a letmo kouknu na Jimina vedle. Opět se téměř ztrácí ve své šedé široké mikině, ruce má nesměle položené v klíně, rukávy mu schovávají i jeho dlaně v rukavičkách. Trochu nakrčený v ramenech kouká z okna směrem, kudy jde hudba a lidé.

„Chceš tady počkat? Byl bych za chviličku zpátky," zeptám se, protože opravdu moc nechci, aby se Jimin ochomýtal kolem. Je až příliš křehký a bylo by riskantní tahat ho na místo, kde se aktuálně nikdo nedívá kolem sebe. Kdokoliv by mu mohl nevědomky ublížit. Jimin by byl mezi nimi jako skleněná soška mezi kamennými.

„Um, nemohl bych jít s tebou? Držel bych se neustále u tebe, vážně...asi mě už znáš," špitne a nervózně si promne prsty. Opět se snaží skrýt to, že teď sám být rozhodně nechce.

Povzdechnu si tiše nad tím, opravdu bych ho tady raději nechal, kdyby se mu něco stalo, neodpustil bych si to a Hoseok by mě taky zabil, ale taky nechci, aby tady chudák seděl a bál se každého kolemjdoucího, aby na něj náhodou nezačal bušit.

„Mě to nevadí, Minie, spíš mi jde o to, aby ses ty necítil špatně," řeknu, aby si to ještě rozmyslel, vím, jak nemá rád lidi, co jsou schopni na něj hledět, tady to platí obzvlášť, lidi jsou opilí, dokáže je zaujmout cokoliv.

„Budu ti pořád za zády..." řekne nakonec a já tedy souhlasím. Nebudu ho přemlouvat, ať udělá to, co je pro něj nejpřijatelnější. Společně tedy vystoupíme z auta, já se rovnou rozhlédnu kolem, jestli ty dva neuvidím stát někde opodál, říkal jsem jim přece, aby počkali u vchodu, ale vypadá to, že si pro Jungkooka budu muset dojít až na stadion.

„Tak pojď," popoženu drobka, který už se mě chytí za tričko a menšími krůčky začne cupitat po mém boku. Raději mu ještě přiložím svoji dlaň na záda, abych měl jistotu, že bude opravdu co nejvíc při mně.

Projdeme nízkým dřevěným můstkem k brance vedoucí na stadion. Tady už je lidí požehnaně. Smějí se, tancují, povídají si a pijí. Je tady vážně dost živo, ale teď potřebuju najít hlavně svého bratra. Rovnou vytočím Jungkookovo číslo, abych se těm dvěma hned dovolal.

„Pane Yoongi?" ozve se z mobilu ten hluboký hlas a já si pro sebe protočím očima.

„Stačí jen Yoongi, eh...kde jste? Nikde vás nevidím, a já už jsem tady," řeknu hlasitěji, abych přeřval hudbu a slyšel tak sám sebe, přitom stále kráčím směrem dopředu a Jimina držím natisklého u sebe.

„Jo, já...chtěl jsem čekat u východu, ale Jungkook nespolupracuje...sedíme na lavičce u bufetu, hned u kraje..." začne vysvětlovat, jde slyšet, jak se mu trochu chvěje hlas, jako by se ještě za někým neustále otáčel a sotva stačil mluvit se mnou. Snad se Jungkook vážně nerozdivočil.