Confinement // h.s. (CZECH TRANSLATION)

1 | Cell 75

Veronica

Všichni jsme byli strčeni do jiných dodávek a mini autobusů. Nevím, kolik nás bylo, ale soudě podle počtu transportérů, bylo nás hodně. Všichni vypadali kolem mého věku, takže odhad byl osmnáct až dvacet let.

Ruce jsem měla svázané za zády jako ostatní, kromě velkých vysokých mužů v černém, kteří strkali naše těla do dodávek. Skoro se stalo, že jsem taky byla strčena dovnitř a nervy mi vyletěly raketově vysoko.

Pořád nevím, jak jsem se sem dostala. V jedné minutě jsem šla k nějakým schodům v kampusu univerzity, pak byla naše skupina odvedena do velké místnosti, kde nás vzali ti chlapi v černém a svázali nám ruce. Byla jsem zmatená a vyděšená.

Byl to nějaký prank na prváky? Nebo nějaká věc gangu? Neměla jsem ponětí, co se dělo a pokaždé, co se někdo pokusil promluvit, proč to dělali, ozvalo se hlasité udeření do tváře. Takže jsem se nechystala promluvit, dostala jsem už dvě facky.

„Au," zasyčela jsem, když mě muž vzal za vlasy a trhl se mnou k dodávce.

„Drž hubu," bylo vše, co řekl tím nejvíce bezcitným tónem, jaký jsem kdy slyšela. Posadila jsem se vedle okýnka, když dovnitř byli strčeni ještě další dva, hubený kluk a blonďatá holka. Oba kulili oči, přičemž se snažili uvolnit si ruce, ale to bylo zbytečné, všichni jsme měli hodně opravdové kovové želízka.

Otočila jsem hlavu, abych se na ně podívala, ale skrze vzlyky jejich oči byly vzdálené a nepřítomné. Tak jsem se dívala zpátky z okna, zatímco se dveře dodávky zavřely. Ruka zabouchala na stranu, naznačující, že tahle byla plná.

Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale obloha byla tmavá a naše jízda začala v deset hodin ráno. Takže jsme jeli dlouho. Párkrát jsem usnula, ale náhodné vzlyky mě vzbudily. Párkrát jsem zamrkala, snažila jsem se vyčistit si oči, ruce jsem měla pořád svázané za zády. Pouta za vámi nejsou moc pohodlné, když sedíte v dodávce plné lidí. Hrozně mě bolela zápěstí.

„Kam jedeme?" zeptala jsem se, naprosto jsem zapomněla, co se stane, když se zeptáte. Plesk! Vyjekla jsem překvapením, v tváři mi tepalo a nemohla jsem to vydržet. Ať to byl kdokoli, byl hodně silnější, než ten první chlap, který mi dal facku. Ani neřekl „drž hubu" s tou fackou, jen rychlý pohled, než se otočil zpátky. Olízla jsem si nateklý ret, nebyla jsem schopná se ho dotknout, a ucítila jsem krev. Úžasné. Olízla jsem si koutek rtů, přičemž mi uteklo pár tichých slz a znovu jsem se dívala ven. Viděla jsem jen stromy, stromy a stromy, žádné budovy nebo značky na ulicích, aby mi pomohly v orientaci, kde jsme to byli.

Asi o půl hodiny později jsem uslyšela nějaké zvuky zepředu, tak jsem se tam podívala. Vytřeštila jsem oči, když jsem uviděla dva muže, jak si nasazovali plynové masky. Všichni v dodávce začali hlasitěji brečet a vrtět se, jak se pokoušeli osvobodit, ale já jsem seděla úplně zmražená, slzy mi tekly po tvářích. Zemřu? Tohle byl konec? Nemyslela jsem si, že jsem někdy v životě takhle moc brečela. Muž na místě spolujezdce otočil hlavou s tlačítkem v ruce, vypadal někdo jako ze zombie filmu.

„Sladké sny," řekl, než stiskl bílé tlačítko a v dodávce se okamžitě začal tvořit lehce žlutý mrak. Všichni se dusili a snažili se osvobodit. Pálilo mě v krku a oči se mi zavodnily, zavřela jsem je a viděla jsem tmu, slyšela jsem jemné zvuky pláče a kašlání. Ale brzy to všechno zmizelo do ničeho...

+

Vzbudila jsem se, jak mě doslova táhli dlouhou tmavou uličkou skrze další teenagery. Párkrát jsem zamrkala, dokud jsem neviděla normálně. Někteří byli vlečeni jako já, na jiné křičeli a nutili je, aby se vysvlékli. Polkla jsem, nechtěla jsem, aby mi to dělali. Začala jsem bojovat, ale moje ruce byly pořád spoutané a kdokoli mě držel, ubližoval mým pažím. Zastavili jsme se u posledních dveří nalevo; Cela 75. Muž mě strčil ke stěně vedle železných dveří, natiskl mi obličej na vlhký beton.