Confinement // h.s. (CZECH TRANSLATION)

13| Reactions Records

Veronica

„Dobře, proč nám říkáte hrdličky?" zakřičela jsem. „Vážně, hrdličky! A proč jste, sakra, tady? Nikdo tady nechodí! Jdete nám dát to hnusné jídlo? Ne, protože ho jenom strčí pod dveře, jako bychom byli nějaká týraná zvířata! Ani ty zvířata by to nežraly! Jste blázni! Tak proč jste tady?" zeptala jsem se naštvaně. „Chcete nás mlátit?! Zfetovat nás? Zase nám vzít krev bez našeho dovolení!"

Milion otázek mi vyletělo z pusy, než jsem mohla vůbec pochopit, co jsem říkala nebo dělala. Harry mě chytl a zacpal mi pusu, abych nic dalšího neřekla. Ugh, moje pitomá zvědavost a nálada, kvůli nim budu mít do konce života poraněný ret.

„Naštěstí pro vás, máme problémy s kontrolním vybavením, takže vy dvě hrdličky-."

„Nejsme hrdličky!" zakřičela jsem, odtrhla jsem Harryho ruku pryč z mé pusy. Ale hned mi rty zase zakryl.

„Přesně z tohoto důvodu." Zasmál se Simon zle. „Mluvíš až moc." Zašklebil se a vytáhl jezdecký bičík, mrskl se s ním do dlaně.

Zbledl mi obličej.

Když to vytáhl, přitiskla jsem se zády na zeď tak moc, že jsem se málem do ní vsákla. Harry mě pustil a stál přede mnou se zatnutými pěstmi. Předpokládala jsem, že se na něj co nejškareději díval. Kdyby Simon nebo kdokoli jiný neměl bičík, Harryho chování bych se smála.

„Ať vás ani nenapadne se jí dotknout," vyprskl Harry a udělal krok blíže. Kde byl, sakra, ten stydlivý kluk, kterého jsem poznala?

Simon se jen hlasitě zasmál, než si strčil bičík za záda a vytáhl pouta. Dobře, to nebylo normální, tohle byla část, kde měl zuřit a uhodit mě, že jsem se ptala na tolik otázek a hlavně by měli praštit Harryho, kvůli jeho ochranitelství nebo jen kvůli tomu, že stál. Tak proč tam stál a smál se?

„Měl jsi pravdu, Paule. Dopadlo to tak, jak jsi řekl." Uchechtl se Simon a udělal krok k Harrymu, jenž stál pevně na místě.

„Nepotrestáme tě, Harry, ani tebe, Veronico. Bylo to jednoduše kvůli výzkumu." Uchechtl se Paul a zapsal si něco na tu zpropadenou desku.

„Co si tam, sakra, celou dobu píšeš?" zakřičela jsem, začínala jsem být naštvaná. Kdo řekl, že Harry nebo já jsme si zasloužili takový život. Nikdo, tak proč?

„Veronico, jestli se nepřestaneš ptát na otázky, budu ti muset nařídit tlumič." Povzdechl si Paul a zapsal si něco dalšího. Co byl, sakra, tlumič?

Zaskuhrala jsem a opřela jsem se o stěnu, sevřela jsem si kořen nosu. Cítila jsem, jak se Harry posadil na kraj postele přímo přede mě mezi mé nohy, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.

„No, teď když je to vyřízené. Probereme vaše možnosti." Odkašlal si Paul. Simon se opřel o zeď se záchodem, točil pouty okolo prstu.

Jaké možnosti?

„Harry, jsi tady okolo tří měsíců, řekl bych, a ty, Veronico, jsi tady asi čtyři týdny. Myslím, že je čas, abyste se připojili ke zbytku dobře se chovajících lidí a dostali odměnu v podobě sprchy. Nemyslíte?" zasmál se, cvakal tužkou a zíral na nás.

Všichni ostatní se sprchovali a nás tady nechali hnít! Doslova. Dobře, teď jsem byla opravdu nasraná na ty hrozné chlapy a tohle nechutné místo. Kdo si myslí, že jsou, že mají právo říkat, kdy se může člověk umýt. Je to základní lidské právo, člověk by se měl umýt ať je ve vězení nebo ne.

„Vidím, jak se ti v hlavě točí kolečka, Veronico. Máš něco na mysli, co bys chtěla sdílet se třídou," posmíval se Simon hrubě.

Oba jsme se s Harrym na něj ušklíbli, naše hlavy zároveň trhly v jeho směru. Tak moc jsem chtěla křičet a ječet na tyhle pitomce a praštit je do tváře. Ale kousla jsem se do jazyka, opřela jsem si hlavu o Harryho záda a povzdechla jsem si. K smrti mě štvali.

„Vy dva dokazujete, že jste naši nejzajímavější žáci." Zasmál se Paul znovu, zapsal si o nás něco zajímavého. Žáci? Magicky jsme se transportovali do školy?

„Pokračuj, Simone."

„Cože?" zašeptala jsem, zvedla jsem hlavu z Harryho zad, chytila jsem ho za paži, byl tak napnutý, taky cítil, že se něco dělo.

Simon přešel k Harrymu, zatlačil ho na zem, klekl mu mezi lopatky. Chystala jsem se vyskočit z postele, když mě další větší chlap než Paul spoutal. Křičela jsem, nechtěla jsem tam, kam by nás vzali.

„Harry jde do místnosti sedm a Veronica místnosti tři," řekl Paul, než vyšel z naší cely a skrze kovovou bránu, která vedla do jídelny. Byla plná lidí. Takže jsme byli jediní, koho nepustili ven. Jak kruté!

„Harry! Harry! Ne! Harry!"

„Veronico! Bude to v pořádku, slibuji!" křičel na mě, když nás odtáhli kopající a křičící hodně špinavou chodbou, kde jsem byla poprvé. Přála jsem si, abych mohla s Harrym udělat malíčkový slib jako poprvé. Jaká úžasná vzpomínka na toto místo. Malíčkový slib, bylo by všechno v pořádku bez ohledu na to, co by nám v těch místnostech udělali. Nemohla jsem. Protože jako obvykle, na tomhle místě přišlo neznámo.

„Paule, nespolupracují!" zaječel chlap, co mě držel, chodbou, Paul vyběhl z jídelny a držel nějakou nádobku.

Když k nám došel, začala jsem zuřivě kopat jako Harry. Paul držel něco, co vypadalo jako kyslíková bomba s maskou. Ale dobře jsme tohle místo znali, nebyl tam kyslík, takže tam byl nějaký plyn. Křičela jsem a Harry křičel mé jméno znovu a znovu. Pokoušeli jsme se osvobodit.

„Přeji si, aby to takhle nemuselo být, Veronico," řekl Pul a zakryl mi pusu maskou, která se rozhodně nenaplnila kyslíkem a byl to těžký, kyselý plyn.

Harry volající mé jméno byla poslední věc, kterou jsem slyšela, než všechno zčernalo, mé končetiny a tělo se vzdalo. Přestala jsem bojovat.

Když jsem byla táhnuta do neznámých hlubin.

__________

To jsou takoví zmetci, to snad není možné. Bych s takových kretošama taky nespolupracovala...