Confinement // h.s. (CZECH TRANSLATION)

2 | Names

Veronica

Podívala jsem se na své nohy a na jeho, všimla jsem si rozdílné velikosti. Moje čerstvě nalakované prsty a jeho špinavé prsty, rozhodně šířkový rozdíl. Byla to zábava. Trochu jsem se zahihňala a potáhla jsem z pláče.

„Co je tady vtipné?" zeptal se a shlédl na mě, mohla jsem to cítit. Cítila jsem jeho prst pod mou bradou, trhla jsem sebou a zády jsem narazila na dveře.

„Neublížím ti," zašeptal a stáhl ruce za záda, houpající se na nohách. Nervózně jsem mu vzhlédla do očí. Nikomu už nebudu věřit, nikdy. Pevně jsem se objala a minutu jsem na něj jen zírala. Povzdechl si, než se otočil a sedl si na své místo na posteli a opřel se o zeď.

„Moje nohy," zašeptala jsem po další minutě ticha, stále jsem na něj zírala a otírala jsem si slzy. Jenom jsem se na něj koukala, byl docela pěkný. Naklonil hlavu na stranu s pobaveným výrazem, zacuchané kudrliny mu spadly do obličeje.

„Tvoje nohy?" uchechtl se.

„Nebo tvoje nohy." Zasmála jsem se lehce, spustila jsem ruce a prsty jsem propletla pod sebou.

„Moje nohy?" zasmál se trochu hlasitěji, pousmála jsem se.

„Moje nohy jsou tak malé v porovnání s tvými," přiznala jsem, můj už tak červený obličej byl ještě červenější.

„No, víš, co se říká o chlapcích s velkýma nohama." Zasmál se a založil si ruce. Vykulila jsem oči. Jak mohl vtipkovat, jako bychom byli u něj doma nebo něco? Unesli nás!

„Prázdné hlavy." Zahihňala jsem se. Zvedl na mě obočí, jeho napuchlé rty se zformovaly do zaculení. Vtipkování bylo vítaným rozptýlením z celé situace.

„Velké ponožky. Máš říct velké ponožky."

„Protože na tohle jsi určitě narážel." Pokroutila jsem hlavou, usmívající se na okno.

Zamřížované okno.

„No, ne. Ale i tak to máš říct. Pokazila jsi to." Zasmál se a položil si překřížené ruce o pokrčená kolena.

„Odkud tě unesli?" zašeptala jsem bez přemýšlení, že jsem to řekla, podívala jsem se na něj rychle, hlavu jsem měla otočenou k oknu a zády jsem se opírala o dveře.

Zvědavost ze mě dostávala nejlepší.

„Um, nemůžu si vzpomenout," zašeptal, shlédl na své ruce a hrál si s prsty. Nechtěla jsem ho naštvat. Jenom jsem chtěla vědět, jak dostali milého a silného kluka. Ale pak zase, chlapi v černém jsou obrovští! Bez pochyb by mohli vzít takového kluka, kdyby jich bylo více.

„Promiň," zašeptala jsem, teď jsem se na něj dívala úplně.

„Bez obav. Jsem docela rád, že jsi tady." Usmál se na mě, než se zamračil. Proč by byl rád, že jsem tady, nikdy jsem ho předtím neviděla. Možná mě viděl nebo možná byl na univerzitě.

„Rád, že jsem tady?" zašeptala jsem, zírala jsem na něj a čekala jsem na odpověď. Z nějakého důvodu jsem chtěla, aby mluvil. Jeho hlas byl milý, hluboký a chraplavý s hrubým britským přízvukem, ten mu dodával šarm. Navíc to byl veselý zvuk v porovnání s ohlušujícím tichem.

„Byl jsem sám..." Odmlčel se, aby se podíval na špinavé okno jako já předtím. „Nějakou dobu," řekl nakonec.

Nějakou dobu? Jak dlouho to je? Hodiny, dny, týdny?

„Jak dlouho je nějaká doba?" zeptala jsem se váhavě, protože jeho obličej vypadal zraněně. Nechtěla jsem, aby se cítil zraněně, ale nemohla jsem se přestat ptát na otázky. Neřekl nic, jen ukázal na zeď naproti mně a po jeho pravé nad záchodem. Následovala jsem jeho paži a viděla jsem spoustu čárek vyrytých do zdi nad malým umyvadlem. Spočítala jsem je všechny, byly to asi dva měsíce. Páni.