Confinement // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Bonus Chapter | Guessing Game

Kapitola, která nejspíše není pro všechny. :c Fest Ziall

_____________

Zayn

Byli jsme zpátky v naší cele, cele číslo třicet sedm, abych byl přesný. Můj spoluvězeň byl připoutaný k mé levé ruce, oba jsme šli tiše, hlavy jsme měli dole, bez nějakých problémů.

Změnil jsem své chování k těm chlapům v černém, dělal jsem, co říkali, protože to bylo jednodušší, než dostávat facky. Nebo mít jeden z těch černých úborů co měli Harry a Veronica, což z nich dělalo terče pro ty týpky. Chtěl jsem si tady odbýt svůj čas, ať byl jakýkoli. Nebyl jsem si jistý, jestli to bylo vězení, ale rozhodně to něco takového bylo.

„Teď buďte hodní, kluci." Uchechtl se temně chlápek, strčil nás přímo k cele, než zabouchl dveře. Jejich sarkastický tón neulehčoval poslouchat jejich příkazy.

Povzdechl jsem si a lehl jsem si na malou postel, položil jsem si ruce pod hlavu, zíral jsem do úžasného šedého stropu, musel jsem do něj zírat každou posranou hodinu každého posraného dne. Proč jsem byl vybrán, aby mě strčili do takové prdele a nemohl jsem dál žít svůj normální puberťácký život.

Slyšel jsem, jak si spoluvězeň odkašlal. Otevřel jsem jedno oko, zíral na mě s jeho roztomile malýma rukama před sebou. Otevřel jsem obě oči a co nejlépe jsem se usmál. Neřekl mi své jméno a to jsme tady spolu byli bůh ví, jak dlouho.

Ani se mnou nemluvil. Bylo to kurevsky frustrující, když byl jediný stálý lidský kontakt, který jsem měl na tomhle podělaném místě.

„Pokud se chceš posadit. Sedni si." Kývl jsem hlavou ke svému klínu, zavřel jsem oči a překřížil jsem si nohy, chtěl jsem vidět, jestli by si na mě fakt sedl a ne na podlahu, jak to normálně dělal.

Asi uběhla minuta, když jsem uslyšel lehké povzdechnutí a ucítil jsem váhu na břichu a bocích. Nemohl jsem udržet uculení. Fakt se na mě posadil. Hodně trapně, pokud můžu dodat, ale udělal to. Musela mu být dneska zima. Otevřel jsem oči, abych ho přistihl, jak na mě zíral, hrál si s palci, poklepával nohama o okraj postele.

„Pohodlí, že?" uchechtl jsem se a sledoval jsem, jak se jeho tělo zakymácelo od mého smíchu, akorát jsem se více usmál a jeho tváře se začervenaly. Přikývl a odvrátil se ode mě, zvedl si ruce k obličeji a snažil se setřít červenání.

„Neschováš barvu svých tváří, zlato." Uchechtl jsem se, sledoval jsem, jak vytřeštil oči na kovové dveře, které nás tady věznily, než na mě shlédl, spustil ruce a zase si hrál s prsty. „Takže, když mě využíváš jako svůj osobní trůn. Požaduji tvé jméno." Položil jsem ruku na jeho prsty. Chystal se ze mě zvednout, ale zatlačil jsem ho zpátky, takže byl proti zdi, pořád na mě seděl. Vyskočil a zamračil jsem se.

„Neublížím ti. Nemusíš se mě bát," zašeptal jsem jemně, palcem jsem třel jeho kůži na ruce, způsobil jsem, že se uvolnil. „Prosím, řekni mi své jméno, zlato," požádal jsem ho znovu, viděl jsem váhání za nervozitou v jeho očích. Ukázal si na hruď na to pitomé číslo, které nám všem dali, udělal to tak pokaždé, co jsem se zeptal. Byl tady přede mnou, takže jsme nedostali svá čísla stejně.

Proto nevím jeho jméno, kurva!

„Tvoje jméno není N0113. Stejně jako moje jméno není Z0112." Povzdechl jsem si a chytl jsem se za kořen nosu rukou, kterou jsem ho nehladil. „No tak, začíná na N, vím jen to, tak mi to řekni. Nathan?" zeptal jsem se a pokroutil hlavou, jako bych byl šílený. Zasmál jsem se.

„Dobře, jsi Nolan?"

Pokroutil hlavou.

„Nash?"