Confinement // h.s. (CZECH TRANSLATION)

21 | Awake

Harry

Přitáhl jsem si šálu blíže, abych si chránil tváře od trpkého studeného větru, který se dneska zvedl. Kudrliny jsem měl zastrčené pod zelenou beanie, trochu mu pomáhala s chladem, ale jen trochu. To bylo prosincové počasí, trpký kretén.

Za pár dní jsou Vánoce a vítr nepřestane, dokud neklesne čerstvá přikrývka sněhu. Podle toho, jak vzduch voní, předpokládám, že to bude dneska v noci. Přesunul jsem nohy do teplého vzduchu a silné vůně kávy, objednal jsem si mátové mocha v malé kavárně, do které jsem vždycky šel.

Jako každý den, než jsem šel na směnu do nemocnice. Měl bych zažádat o práci místo toho dobrovolnictví, stejně jsem tady byl celý den.

Ale to by se věci zdály tak stálé a pacienti, o které se starám, by tady neměli být pořád. Takže možná o tu práci nezažádám a je to povzbudí, aby se vzbudili. Myšlení je jediný způsob, jak to v těchto případech chodí.

„Dobré odpoledne, pane Stylesi." Usmála se na mě Barbara na recepci.

„Barbaro, už jsem vám říkal, abyste mi říkala Harry. Je to skoro pět měsíců." Uchechtl jsem se a napil jsem se horkého nápoje.

„No, drahý, jsem skoro třikrát starší a nemůžeš starou kočku naučit novým kouskům." Usmála se a něco zapsala do počítače.

„Nejste tak stará." Zasmál jsem se a prošel jsem kolem ní do šatny pro zaměstnance. Pověsil jsem si bundu a šálu do skříňky, kterou jsem teď měl, když jsem tady byl tak často.

„Popřej jí za mě Veselé Vánoce." Usmála se soucitně, když jsem prošel kolem ní a připnul jsem si jmenovku. Ten úsměv jsem tajně nenáviděl.

„Popřeju." Povzdechl jsem si, než jsem šel k výtahu a jel jsem do desátého patra, nebo jak tomu říkali, JIP.

Šel jsem chodbou, dokud jsem neuviděl známé číslo; pokoj 75. Otevřel jsem dveře, než jsem za sebou zavřel. Její rodiče tady teď nebyli, chodili tady jen kolem šesté nebo sedmé večer, takže jsem spoustu času byl s ní sám.

Jako každý den.

„Ahoj, Ronnie. Jak se dneska máš?" zeptal jsem se na otázku, na kterou jsem se ptal každý den, věděl jsem, že nedostanu odpověď. „Já vím, já vím, jsi trochu unavená." Zasmál jsem se, než jsem se podíval na její parametry a ujistil jsem se, že všechno bylo v pořádku. „Víš, nebyla bys tak unavená, kdybych přestala s tak namáhavými činnostmi." Usmál jsem se a odhrnul jsem jí pár hnědých vlasů z obličeje. Předešlý den jsem jí zapletl vlasy, když neměla obvazy, ale jak ležela, bylo to docela těžké, tak měla dva malé copánky na každé straně.

Myslím, že by se jí to líbilo.

„Je tady taková tma." Usmál jsem se na její krásný spící obličej, když jsem přešel k oknu a odtáhl jsem žaluzie, pustil jsem matné světlo dovnitř. Málem sněžilo a bylo větrno, takže venku nebylo moc světla, ale přírodní světlo bylo lepší, než tyhle zatracené nemocniční světla.

„Vím, jak máš ráda světlo na tváři." Usmál jsem se na ni snad po milionté. Cítil jsem potřebu usmívat se na ni pokaždé, když jsem jí něco řekl v naději, že jednoho dne otevře oči a uvidí mě se usmívat.

I když mě nebude znát, znám ji a taky jsem poznal její rodinu. Její matka Helen a táta Bruce tady chodili okolo večeře, museli nechat nejmladšího syna Richarda doma s Heleninou sestrou, aby nebyl tady a neviděl svou sestru v takovém stavu. Znal jsem jídlo, které rádi jedli, kde rádi trávili volné dny, Richardovy oblíbené hračky, v jakém městě žili, jejich adresu, telefonní čísla, jméno psa, jmenoval se Max.