Confinement // h.s. (CZECH TRANSLATION)

20 | Torn apart (část 2)

Veronica

„Harry!" zakřičela jsem, spíše jsem teď brečela, byl vzhůru a nebyl mrtvý, jak jsem na začátku věřila.

Trhal za popruhy více než já, trochu pohyboval s postelí, protože měla kolečka. Křičel mé jméno, rozpoznala jsem to z jeho rtů, jak házel se svým tělem. Ale nemohla jsem ho slyšet, což mě rozbrečelo ještě více.

Chci jít zpátky do naší cely!

Ale něco mi říkalo, že se to nestane a už nikdy naši celu neuvidíme. Nevěděla jsem, co mě děsilo více, fakt, že jsme byli s Harrym oddělení a nemohli jsme se slyšet, nebo fakt, že jsme v neznámé místnosti, kde Paul nevejde.

Nemohla jsem sledovat, jak Harry bojoval, ale něco upoutalo jeho pozornost, protože přestal a zíral do stropu. Vlastně se tam škaredě díval, jako by to spáchalo nějaký zločin. Začala jsem sebou trhat, nechtěla jsem nic víc, než dostat se k Harrymu.

Byli jsme vězněni v cele přes čtyři měsíce nebo nějak tak, ať Paul řekl cokoli, Harry tady byl minimálně o dva měsíce déle a právě teď nás vzali do pěkného bílého pokoje na jednu noc s dobrým jídlem a čistou vodou, pak přišlo tohle mučení.

Všechno to bylo tak zvrácené.

Když jsem zatáhla za pásy, sledovala jsem, jak Harry pořád hleděl do stropu, i asi po hodině. Sem tam trhnul se zápěstím a znepokojeně se na mě podíval, než znovu plánoval smrt toho šedého stropu. Nejhorší část byla, že jsem nevěděla, co se dělo, takže celou dobu, co jsem tady byla.

Můj jediný odhad, proč se Harry choval tak, jak se choval, byl Paul nebo ten pitomec Simon, který s ním mluvil přes reproduktor jako se mnou.

***

„Veronico?" slyšela jsem andělský hlas, který jsem toužila slyšet, přes reproduktor. Otočila jsem hlavu ke skleněné zdi, kde se Harry snažil co nejlépe posadit, když byl svázaný.

„Veronico, neopovažuj se mě vzdát." Slyšela jsem skoro zašeptání s bolestí v hlase. Pokroutila jsem hlavou. Proč bych se vzdávala, když nebylo odsud cesty a ani jsem nemohla zemřít s Harrym ve stejném pokoji.

Hluboko uvnitř jsem věděla, že nás dneska zabijou. Mohla jsem to cítit. Milé chování před zrádným pádem, takhle to je vždycky s vězni. Únosci nám dali trochu naděje, než nás odtrhnou ze světa.

„Je to beznadějné, Harry," zamumlala jsem a zírala jsem na něj. Ani jsem nevěděla, jak dlouho jsme tady leželi, ale bylo to nejméně deset hodin, co jsem naposledy viděla Harryho, jak zíral do stropu.

„Ne! To není!" zakřičel a trhla jsem sebou.

„Je. Proč si myslíš, že tady ležíme. Je to proto, že to ukončí, Harry. Přemýšlej o tom." Povzdechla jsem si, na chvíli jsem zírala do stropu, než mi steklo po tvářích pár tichých slz.

„Odmítám tomu věřit. Odmítám! Je to jen pitomý test nebo něco. Nechoď do svého deprimovaného vzdávajícího se moodu. Potřebuji moji roztomilou a šťastnou Ronnie," škemral a prosil, přičemž jsem zírala na své zavřené víčka, neopovažovala jsem se podívat na jeho zraněnou tvář. Bylo pro mě příliš těžké to všechno zvládnout, když jsem věděla, že Harry se taky vzdal.

Musí být bod, kdy se vzdáte, že?

Jsem u toho bodu...

Prostě jsem ležela, poslouchala jsem, jak Harry přešel z přesvědčování mě na ječení na ty chlapy v černém, pak brečel, protože mě chtěl obejmout a jemně zpíval cokoli, co rád zpíval. Přiznávám, že mě uklidnilo slyšet jeho krásný hlas, když jsem se ho nemohla dotknout, ale bylo to krátké, když se ozvala hlasitá rána, prudce jsem otevřela oči.