Confinement // h.s. (CZECH TRANSLATION)

3 | Numbers (část 1)

Veronica

Byly to dva dlouhé a extrémně nudné dny od doby, co mě hodili do téhle díry. Harry měl pravdu, všechno, co se dalo dělat, bylo sedět na posteli nebo spát. Alespoň jsme byli v tom spolu, takže jsme se měli s kým bavit. Nepřišel za námi ani jeden chlap v černém. Jenom nám strčili tác s jídlem pod dveřmi dvakrát denně, jednou ráno a pak, co jsem předpokládala, asi večer. Ale nebyl jiný způsob, jak rozpoznat čas, ještě východ a západ slunce. Ani obloha nevypadala během dne jinak.

Ale když jsme se bavili s Harrym, hlavně jsme si vymýšleli příběhy, jak by naše životy mohly být jiné. Že bychom byli přátelé a vídali bychom se a chodili bychom do kina a na jídlo. V podstatě jsme hráli normální hru, pokud by se tomu tak dalo říkat. Jeho hlas byl uklidňující, takže jsem se snažila, aby mluvil co nejvíce. Ale zjistila jsem, že jsem jen tak začala zírat do zdi a pohltilo nás ticho.

Nebyla jsem si jistá, proč se to stávalo, bylo to, jako by nám naše mysli tiše připomněly, že jsme byli vězni a tahle normální hra byla nesmysl a nikdy by se to nestalo. Ležela jsem na posteli, zadek jsem měla na stěně, nohy jsem měla natažené a pohybovala jsem prsty sem a tam. Harry se opíral o stěnu vedle mě jako vždycky. Hádala jsem, že tohle se stalo, když jste to dělali dva měsíce, zvyky je těžké odnaučit.

„Jak dlouho si myslíš, že nás tady budou držet, než se přijde někdo podívat, jestli jsme ještě naživu?" uchechtla jsem se, snažila jsem se poklepávat prsty v rychlém tempu, aniž bych udělala chybu.

„Hádám, že asi navždycky." Zasmál se a dělal stejnou věc se svými dlouhými prsty. Trošku jako bychom mezi sebou soutěžili. Bohužel vyhrával.

Dělali jsme to asi deset minut, nebo nějak tak, ale kdo ví, když tady nebyly žádné hodiny. Dokud jsme neuslyšeli škrábání na druhé straně dveří. Což bylo divné vzhledem k tomu, že za poslední dva dny jsme neslyšeli ani jeden zvuk kromě strkání tácku pod dveřma.

„Co to, sakra?" zeptala jsem se, otočila jsem hlavu, ale nohy jsem nechala u zdi. Slyšela jsem cvaknutí a ty extrémně hrubé dveře se pomalu otevřely. Podívala jsem se na Harryho, který prázdně zíral na dveře, skoro jako by byl v šoku, že je viděl otevřené. Zajímalo mě, jak se tvářil, když mě strčili dovnitř. Byla jsem nahá, takže si ani nepředstavujme, co viděl.

„Vstávejte." Hrubý hlas se rozléhal malou místností. Zamračila jsem se jako Harry. Vstát a co? Poskakovat, nehybně stát, sedět na zemi? To je vše, co tady můžete dělat, takže proč jsme museli vstát?

„Poslední šance. Vstaňte nebo tady zůstaňte," řekl naštvaně a poklepal klíči na kovové dveře. Podívala jsem se na Harryho, který se na mě díval, než jsem vyskočila z postele. Pokud by nám tenhle chlap dal šanci opustit tuto celu, jsem si jistá, že ji využiju.

„Můžeme ven?" zeptala jsem se a stála jsem před postelí. Harry byl vedle mě se stejným šokovaným obličejem.

„Zase ty otázky. Slyšel jsem, že jsou s tebou problémy," běsnil a vešel do místnosti s pouty. Povzdechla jsem si, samozřejmě, že nás museli spoutat. Proč jsem si vůbec myslela, že jsme nemuseli být svázaní, abychom byli volní.

Hrubě mě chytil za zápěstí, zakňučela jsem kvůli modřinám, které jsem tam měla. Když jsem měla ruce spoutané, udělal to samé Harrymu, než nás scvaknul dohromady. Zmateně jsem nakrčila nos. Proč jsem byla spoutaná a pak připoutána k Harrymu?

„Proč jsme spoutaní k sobě?" zeptala jsem se, moje zvědavost se znovu předvedla. Plesk! Co to, sakra! Ani jsem se nemohla zeptat na obyčejnou otázku.