Confinement // h.s. (CZECH TRANSLATION)

6 | Teenage Boy

Veronica

„Co s tím?" podívala jsem se na něj nesměle. Jeho obličej říkal, že myslel na prasečinky, znervózněla jsem.

„Vzrušuje tě mé neuvěřitelné tělo?" zaculil se a naklonil se ke mně. Pokusila jsem se odtáhnout, ale moje místo bylo mezi ním a stěnou s oknem. Takže jsem sotva měla nějaký prostor, než jsem se natiskla na zeď.

„N-ne," zakoktala jsem žalostně s jemným stínem růžové na krku a tvářích. Jak by vás nevzrušovalo jeho tělo, i bez pořádného jídla měl furt perfektní tělo plavce.

Šťastlivec.

„Opravdu?" zašeptal posměšně. I s nateklým obličejem byl krásný a mít ho takhle blízko s nakloněným zaculením bylo úžasné. Pocit v žaludku explodoval s chvěním v jeho blízkosti a chtivým pohledem za jeho smaragdovýma očima.

Kdo to mohl vědět, pořád měl normální hormony, když ho unesli a hodili do cely s někým cizím. Ale Harry byl přitažlivý cizinec, takže pokud jste neměli pocit závratě, když se na vás podíval tak, jak se díval teď na mě, museli jste být teplí.

Tak pěkný byl.

„Myslím, že máte pro mě malou slabost, slečno Blaková."

„Jak víš moje příjmení? Řekla jsem ti jen své jméno," zašeptala jsem zmateně schválně, abych se vyhla jeho konstatování a změnila bych tak téma, zády jsem se tiskla na zeď vedle okna.

„Když jsme se tady dostali...," zašeptal lehce a rozepl mi úbor, odhalující můj dekolt. „Říkali naše celá jména," řekl rychle, shlédl na můj hrudník, pak na se podíval na mé rty a nakonec do očí. Teď mi tváře hořely a srdce mi uhánělo.

„Ou," bylo vše, co jsem řekla. Nevěděla jsem, jak reagovat na jeho chování. Ano, jsme lidi a hluboko dole všichni máme tu sexuální osobu, která nás ovládá, ale děsilo mě, že jsem byla lapena na tomhle místě a čím déle bych tady s Harrym byla, ta malá část mě by se vydrala na povrch. Zasmál se, jeho horský dech ovanul mé už tak horké tváře, než si sedl zpátky na místo a s uculením zíral na kovové dveře.

„Tvoje reakce na mě je vtipná."

„Ne, není. Tohle není milé," zaskuhrala jsem, zapnula jsem si úbor a založila jsem si ruce na hrudi jako čtyřleté dítě, zasmál se hlasitěji a odfrkla jsem si. Jak trapné bylo, že věděl, že jeho tělo mělo na mě efekt, ať už záměrně nebo ne. Byla jsem tak naivní.

„Jsme tady jen ty a já, zlato. Musím se nějak bavit." Uchechtl se, vstal a vklouzl do úboru. Otočil se ke mně, zatímco pomalu zapínal zip.

„Jo, no, jak ses zabavoval, když jsem tady nebyla?" zeptala jsem se nepřítomně a sbírala jsem kousky cementu z parapetu, snažila jsem se na něj nedívat.

„To se vracíme k té věci, Ronnie. Co si myslíš, že jsem dělal?" podíval se na mě. Zastavila jsem se v tom, co jsem dělala a zírala jsem na něj s vykulenýma očima. Nemohla jsem uvěřit, že to řekl nahlas a bez zahanbení. Je mi trapně a ani jsem to neřekla.

„To je nechutné," chrochtla jsem a pokroutila jsem hlavou, pevně jsem zavřela oči. Ale nemohla jsem se neusmívat. Nebylo to s ním tady tak špatné a cítila jsem se skoro normálně.

„Začala jsi s tímhle sama." Zasmál se a poplácal mě velkou rukou po stehnu. Koukla jsem na něj jedním okem, usmíval se na mě široce, než zaskučel.

„Jak moc to bolí?" zeptala jsem se a lehce jsem sevřela jeho nateklou tvář, prsty jsem něžně přejela po fialové kůži. Zase od šťastného místa zpátky k děsivé realitě.

„Nemá to blízko k mému prvnímu trestu," přiznal a sklonil se do mé dlaně. Přísahala jsem, že pokud bych se odsud dostala, osobně bych Prestonovi a Paulovi urvala koule a pak bych je přišila tomu druhému k čelu. Jak se opovážili na Harryho vztáhnout ruku, nezasloužil si žádný způsob tvarování. Teď jsem měla nový obdiv pro lidi ve vězení, kteří trávili čas výrobou nožů a zbraní.

„Promiň, Hazzo," zašeptala jsem a spustila jsem ruku z jeho tváře, cítila jsem se za to zodpovědná. Kdybych neodmlouvala, Harry by neměl potřebu se mě zastat.

„Ronnie," zašeptal, zahákl ukazováček pod mou bradu a zase jsem sebou trhla. „Tohle není tvoje chyba. Nic z tohohle." Podíval se na mě s jemnýma a uklidňujícíma zelenýma očima. I když to řekl, pořád jsem tomu nevěřila, byla to moje chyba, ať to říkal nebo ne. Pokusila jsem se shlédnout, ale držel prst pod mou bradou.

„Řekni mi," řekl pevně s intenzivním pohledem, docela jistě zíral přímo do mé duše. Rozhodně byl výjimečný. Tak, že jsem byla ráda, že mě unesli, takže alespoň jsem poznala Harryho.

„Mám říct co?" zamumlala jsem a podívala jsem se zpátky do jeho očí.

„Řekni mi, že to nebyla tvoje vina," řekl pevně.

„Ale byla."

„Ne, nebyla."

„Byla, Harry."

„Ne, nebyla!" zakřičel opravdu nahlas, trhla jsem sebou a narazila jsem se na zeď za sebou. Povzdechl si a svěsil hlavu.

„Prosím, řekni to," zašeptal smutně. Podívala jsem se na jeho hnědé kudrliny, které byly překvapivě jemné a zářivé, vzhledem k nedostatku koupání. Ze všech těch lidí tady, byl jediný, komu jsem mohla věřit. Tak jsem se zhluboka nadechla.

„Nebyla to moje chyba," řekla jsem tak tiše, jak jsem dokázala, pořád jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že to byla pravda.

„Znovu."

„Nebyla to moje chyba."

„Řekni to, jako bys tomu věřila," řekl, zíral mi do očí, jeho oči žadonily o odpověď. Znovu jsem se zhluboka nadechla a vydechla jsem nosem.

„Není to moje vina," řekl překvapivě silným hlasem.

„Není to tvoje vina," zašeptal s jemným úsměvem,než se jeho oči zavřely a než jsem to věděla, jeho natržené rty byly na mých.

_____

Kapitola jen o nich dvou. <3

Líbila se vám?