Confinement // h.s. (CZECH TRANSLATION)

19 | Torn apart (část 1)

Veronica

Převalila jsem se ve spaní z nedostatku tepla, které normálně vyzařuje do mého těla, otevřela jsem oči. Neviděla jsem červený úbor zakrývající Harryho hruď, ale šedý strop. Pokusila jsem se posadit, ale nešlo to.

Cože?!

Moje zápěstí a kotníky byly připoutány k nemocničním zábranám, jaké jsou ve filmech, kde drží poblázněné pacienty na místě, aby si neublížili. Já si v žádném případě neublížím.

Začala jsem panikařit.

Rozhlédla jsem se a uviděla jsem Harryho stejně svázaného, jen na druhé straně pokoje a za skleněnou zdí. Byl jen ve spodním prádle, neměl červený úbor. Shlédla jsem na své tělo, taky jsem byla jen ve spodním prádle a přes prsa jsem měla něco jako obvaz.

Jak se to, sakra, stalo!

„Hazzo!" zaječela jsem a bojovala jsem s popruhy, ani jsem nepřemýšlela o tom, co jsem říkala nebo že jsem řekla Harry nebo ne mimo naší celu. Příliš jsem panikařila na to, abych přemýšlela, jak mu říkat kde a kde ne.

Byl ke mně čelem, ale jeho tělo se nehýbalo, tak jsem hádala, že byl mimo, protože jsem odmítala věřit, že byl mrtvý. ODMÍTALA! Začala jsem tahat za popruhy, když Harry neodpověděl na mé volání.

„Jenom si ublížíš, Veronico." Slyšela jsem Paulův hlas v pokoji a rozhlédla jsem se, ale neviděla jsem ho. Další člověk v rozpůlené místnosti byl spící Harry. Klíčové slovo. Spící...

Přestala jsem bojovat a rozhlížela jsem se obezřetněji, pokoušela jsem se najít místo, kde se schovával, spíše si zapisoval mé chování do těch pitomých desek. Nenáviděla jsem to a nikdy bych si ani nepřečetla, co tam bylo.

„Nejsem tady." Slyšela jsem, jak se uchechtl. Nakonec jsem uviděla reproduktor na stropě vedle skleněné stěny a zamračila jsem se.

„Co to, sakra." Vydechla jsem, byla jsem hodně zmatená, znovu jsem zatahala za popruhy. Proč nás vzali ven z cely a odvedli nás do bílé místnosti a teď do téhle šedé?

„Veronico. Řekl jsem, že si ublížíš."

„Je mi to jedno!" zaječela jsem, kopala jsem nohama a tahala jsem rukama do všech stran. Přísahala jsem, že kdybych se odsud někdy dostala, nikdy bych nenosila oblečení, takže bych měla největší svobodu.

„Měla by ses uklidnit, ať se tě můžu zeptat na nějaké otázky." Povzdechl si, načež jsem zabručela, a hodně silně jsem tahala, přiznávající si porážku.

Pro teď.

„Dobře," řekl Paul přes reproduktor, přičemž jsem naštvaně funěla na té zatracené posteli.

„Chci začít něčím jednoduchým, jestli budeš rozumět."

Škaredě jsem se podívala na strop.

„Jmenuješ se Veronica Blakeová?" zeptal se na tu nejpitomější otázku.

„Jsi idiot." Zafuněla jsem a zatahala jsem za zápěstí.

„Nebuď tak nepřátelská."

„Já že jsem nepřátelská! Vy mě, Harryho a všechny ostatní unesete, měsíce nás fackujete, chcete, abych se uklidnila a odpovídala na vaše pitomé otázky?! Ha! Jo, jasně!" křičela jsem a znovu jsem trhala rukama, byla jsem zatraceně z tohohle unavená, nemohla jsem ovládat vlastní život.

„Opustíte toto místo, když s Harrym odpovíte na mé otázky."

„Cože?" zašeptala jsem, okamžitě jsem přestala vzdorovat.

Půjdeme domů?

„Zeptám se znovu. Jmenuješ se Veronica Blakeová?"

„Ano," zavrčela jsem, než jsem se podívala na Harryho, který pořád spal.

„Víš, jak dlouho jsi tady?"

„Ne," vyprskla jsem, zatahala jsem zápěstím, byla jsem z takových otázek naštvaná. Jenom jsem se chtěla jít podívat, jestli je Harry v pořádku a vrátit se do naší pitomé cely, kde bychom byli zase o samotě.

„Jsi tady čtyři měsíce, dva týdny, pět dní a osm hodin." Slyšela jsem jeho hlas přes reproduktor. Ztuhla jsem, jak přesná odpověď to byla, než jsem se podívala k Harrymu.

„Harry tady je déle," dodal, viděl, že jsem se na něj dívala, asi.

„Jak moc déle?" zeptala jsem se, chtěla jsem, aby se Harry vzbudil. Nikdy nespal tak klidně, vždycky se vrtěl.

Není mrtvý, Veronico!

Není mrtvý!

„To není odpověď pro tebe. Na to Harry přijde sám."

Zafuněla jsem. Proč mi to nemohl prostě říct?!

„Víš, proč jsi tady?" zeptal se na zatracenou otázku, na kterou jsem se ptala sama sebe od doby, co jsem se tady dostala.

„Samozřejmě že ne, ty hlupáku!" chrochtla jsem a kopala jsem nohama, nezdržovala jsem jazyk za zuby. Už jsem byla připoutaná k posteli, nebylo nic víc, co by mi mohli udělat, pokud by mi zalepili pusu. Chci říct, jasně, mohli, ale i tak. Nemyslela jsem jasně.

„Je mi líto, že ti to ještě nedošlo. Ale nemůžu ti to říct, pokud na to nepřijdeš sama. Proto tady dneska jsme," řekl Paul.

„Nedává to smysl! Prostě mě pusťte!" křičela jsem a bojovala jsem, abych se uvolnila. „Pusťte mě a nechte mě jít za Hazzou!" vyšilovala jsem na posteli, dále jsem zraňovala své zápěstí a kotníky.

„Skoro pět měsíců a právě teď mu říkáš Hazzo před jedním z nás."

Fakt? Ou, je mi to jedno.

„Seru na to. Pusťte mě!" vyslovila jsem svou frustraci.

„Nezjistila jsi, proč jsi tady, Veronico, takže ještě není ten čas."

„Jen mě pusťte!" křičela jsem, slzy mi tekly po tvářích, než jsem uviděla Harryho, jak se pomalu probouzel a zuřivě se rozhlížel, než se setkal s mým panikařícím výrazem.

„Hazzo!"

_______________

Nějaké nápady, co je to za místo? Brzy se to totiž dozvíme :c