Hlas rozumu

10. Dracovo rozhodnutí

Večírek na oslavu začátku školního roku se k smrti vlekl. Charlie se cítil, jako kdyby skákal po rozžhavených uhlících. Nedokázal v klidu postát. Měl tušení, že by za ním dnes večer mohl do kabinetu přijít Draco a takovou příležitost si rozhodně nemohl nechat ujít.

Nezvládal se ani pořádně soustředit na žádnou konverzaci, přestože se jeho kolegové velice snažili, aby se mezi nimi cítil vítán. Minerva ho dokonce lehce poplácala po rameni a řekla mu, že je ráda, že mohl zůstat i tento školní rok. Nebylo jisté, jestli je to proto, že ho má v oblibě, či je jen ráda, že je v pedagogickém sboru více Nebelvírů, ale rozhodně se nehádal.

Chtěl si na chvíli promluvit s madam Snapeovou, vyptat se jí na nepodařený přesun Harryho k nim domů, ale nenaskytla se vhodná chvíle. Buď se bavila v uzavřeném kroužku, do kterého nechtěl zasahovat, nebo byla chycena do konverzační pasti s Křiklanem, do které se rozhodně neměl v plánu nechat také zamotat. Pomona mu už na začátku večera stihla říct, o jakého člověka jde. Nebyl to Zmijozel v pravém slova smyslu, ale byl dostatečně prohnaný na to, aby člověk nevěděl, co přesně od něj čekat.

Jakmile měl pocit, že jeho odchod nevyvolá záplavu protestů, vyklouzl z vydýchané místnosti ven a rychlým krokem vyrazil směrem ke svému kabinetu. Už z dálky mohl vidět mladíka přecházejícího sem a tam, který se snažil vypadat jako někdo, komu celá chodba patří, i když bylo těsně po večerce a měl by být ve svém pokoji. S drobným úsměvem odemknul dveře a pohybem ruky vyzval Draca, aby vešel za ním dovnitř.

V kabinetu se otočil k tomu nejkrásnějšímu stvoření, jaké znal, ale Dracův výraz jej okamžitě stáhnul zpátky na zem do reality. Hoch se neusmíval. Kousal si nervózně vnitřek tváře, prázdnýma očima těkal všude po místnosti. Vypadal nesmírně napjatě. Jeho chování se od jejich posledního letmého setkání na Příčné výrazně změnilo. Ne, že by u madam Malkinové byl nějak otevřeně přátelský, to v žádném případě, ale chladný odstup, který si držel teď, byl více než překvapivý.

Draco se k němu mírně natočil, pečlivě si hlídaje společensky přijatelnou vzdálenost. „Pouze jsem ti přišel oznámit, že to, co se stalo na konci školního roku, se nemůže opakovat," řekl tichým, ale pevným hlasem. Hleděl někam za Charlieho rameno a bylo zřejmé, že se pokouší mít celou konverzaci co nejdříve za sebou.

Zrzavému čaroději se začalo dělat mdlo. Přesně toho se bál. Draco si to rozmyslel. Přesto se pokusil být tím dospělým v tomto podivném vztahu a nedal na sobě znát žádné velké zklamání. Přešel ke své knihovně, která obsahovala solidní sbírku svazků o dracích, a opřel se o ni ramenem. „Pokud se nechceš vídat, je to v pořádku. Tvé rozhodnutí budu plně respektovat." Polkl a několikrát pokýval hlavou pro utvrzení svých slov. „Samozřejmě pokud bys někdy něco potřeboval, jsem tu pro tebe, nezapomeň. Přivezl jsem si letos další dobré knihy, kdyby sis chtěl třeba něco přečíst." Začínal blekotat, tak se pro jistotu zarazil, dokud ze sebe neudělal naprostého idiota. Seber se, chlape. Cos čekal? Že na tebe celé léto myslel a teď ti vletí do náručí?

Draco defenzivně překřížil ruce na prsou, tělo v tenzi. „Není to tak, že by se mi to nelíbilo. Ale v létě se situace... změnila a já si nemohu dovolit, aby nás někdo začal spojovat dohromady. Jinak ublíží matce." V okamžiku, kdy k němu zvedl své šedé, prosící oči, dostal Charlie chuť jej obejmout, zabalit do deky a navždy slibovat, že jej ochrání.

„Co se v létě stalo?" Zmijozel mu věnoval pohled, kterým se jasně ptal: To myslíš vážně? Nemusel nahlas popisovat, co v létě zažil, Charlie svou představu díky své pozici ve Fénixově řádu měl, ale přesto to zkusil. Chtěl vědět všechno, každičký detail, aby věděl, jak Zmijozelovi usnadnit život. Podrbal se nervózně na bradě. „Můžeme se pokusit tvé matce zajistit ochranu. Nevybírej si Jeho jenom proto, že máš strach, i když oprávněný."