Hlas rozumu

4. Boj

Jeden ze zakuklenců si sundal kápi, čímž odhalil svůj jizvami posetý obličej. Šklebil se úsměvem, ve kterém chyběly dva zuby. Abbolison ho neznala, nepatřil do vnitřního kruhu Smrtijedů. „Konečně jste to vzdali. Potter a kohopak to tady máme? Modré vlasy, šaty jak ze žurnálu. To bude zrádkyně Snapeová. Temný pán nás odmění dvojnásobně, až mu předhodíme kluka i zrádcovu děvku," odporně se zasmál. Jeho spolubojovníci se k němu přidali.

„Možná bychom si mohli ještě užít nějakou tu zábavu, než je za Pánem odvedem, co myslíte?" navrhl jeden z nich, vysoký vyhublý čaroděj, který měl obličej posetý chlupatými bradavicemi. Zhodnotil Lisu od hlavy až k patě a olízl si mlsně rty.

Abbolison zatím sbírala svou vnitřní energii. Použila všechen stres a vztek, co se v ní za posledních několik minut nahromadili. Byly to dobré zdroje. Navíc se k nim přidala ještě touha chránit. Harrymu se nesmí za žádnou cenu nic stát! Využila chvíle, kdy se všech pět Smrtijedů pochechtávalo a prudce přitiskla Harryho k sobě. Ten na nic nečekal a zacpal si vší silou rukama uši. Skrčil se, hlavu instinktivně skryl víc mezi ramena.

Zhluboka se nadechla nosem, jako by brala kyslík z každého kousku svého těla a poprvé v životě použila na lidské bytosti kouzlo, které se na akademii učila každá siréna. Obranné hlasové kouzlo smrti.

Zvuk, který se jí vyhrnul z hrdla, jako by vystřelil směrem k útočníkům. Nestačili ani mrknout. Nebyla to kletba, bylo to něco více ničivého. Kletba by je bývala všechny zasáhla a usmrtila, ale tohle rostlo. Zůstávalo to na louce, hledalo to svůj cíl. Hlas sirény neustával, proudil do těl Smrtijedů, kteří neměli žádnou šanci na spásu. Trvalo jen vteřinu, než začali křičet. Lisin hlas se zabodával do jejich uší jako horké jehly, proudil do mozku, kde způsoboval masakr. Nebylo jak to zastavit, pokud se původce této magie cítil ohrožen. A Abbolison se ohrožená cítila. Chtěli ublížit jí i mladému muži, za kterého převzala odpovědnost. Slíbila ráno Brumbálovi, že jej ochrání na jeho cestě k Wealeyovým. Sirény své sliby plní.

Tiskla Harryho k sobě, vlastním tělem ho chránila, zatímco muži, kteří je napadli, umírali. Tlak magie byl tak silný, že jim začala téct krev z uší, oči vylézaly z důlků, mozek se měnil v kaši. Řvali, snažili se zacpat uši, utéct od toho utrpení, ale bylo příliš pozdě. Jim už nic nepomohlo. Vlastníma rukama si hyzdili uši a tváře, aby se vyhnuli bolesti, kterou nedokázali identifikovat, takže se jí nemohli bránit.  Během chvíle byli všichni mrtví. S tupými nárazy padali bezvládně k zemi. Teprve, když zaznamenala dopad i posledního, pátého těla, přinutila se k tomu, aby zmlkla.

Pustila mladíka ze své náruče a klesla na kolena. Kouzlo samo o sobě nebylo tak příšerně vyčerpávající, ale po tom všem přemisťování a množství použitých kouzel, ji masivní ztráta magie připravila o síly i dech.

Harry se k ní rychle obrátil, chtěl jí pomoci. Jen co se k ní nahnul, aby ji mohl zkontrolovat, vystřelily její ruce k jeho obličeji. Popadla ho neomaleně za hlavu a zkoumala mu obličej a obě uši. Prohlížela každý detail, obzvláště sluchové ústrojí, ohmatávala mu obličej milimetr po milimetru. Bolelo to, ale neodvážil se protestovat.

Čarodějčino pátrání po škodách se začalo zpomalovat, až úplně ustalo. Nikde neviděla žádnou krev, zorničky byly mírně rozšířené, ale nepoškozené. Teprve teď se její splašené srdce začalo uklidňovat. Svěřenec byl v pořádku. „Díky Morganě, nezasáhlo tě to."

„Jsem v pohodě," potvrzoval Harry. Vlastní hlas mu zněl cize, nakřáple.

Poplácala ho po rameni a ukázala na spoušť okolo. „Ti už nám neublíží."

Smrtijedi nedopadli příliš dobře. Tráva se zbarvila rudou krví, a kdo ví čím ještě. Některé muže nebylo možné po zásahu siréniny síly ani identifikovat, jak si sami bolestí rozdrásali obličej. Harry od nich raději odvrátil pohled.

Musela se chvíli vydýchávat, aby mohla přenést těla pomocí Mobillicorpus k nejméně rozpadlé zdi a pak použít zneviditelňovací kouzlo. Nejraději by nechala Harryho, aby to udělal on, ale hlídáček tomu bránil. S mírným znechucením v obličeji doodklidila zbytky Smrtijedů, než se zahleděla na nazelenalého Harryho, který očividně bojoval s tím, aby se nepozvracel. „Později sem pošleme členy Řádu, aby se o ně postarali. Nikdo jiný nesmí zjistit, jak zemřeli."

Harry tiše přikývl, ale do očí se jí nepodíval. Přestože bylo horké léto, tady u jezera nepříjemně foukalo. Klepal se. Ze všeho toho přemisťování a adrenalinu odplavujícího se pryč z těla se mu dělalo zle od žaludku. Krev a jiné tělní tekutiny všude okolo moc nepomáhaly.

Abbolison se mezitím po dalším oddechu, kdy seděla na trávě s prsty zabořenými v rozcuchaných vlasech. Svůj slamák, na který byla ráno tak pyšná, ztratila během úprku. S tichou nadávkou se postavila na stále slabé nohy. Stejně jako Harrymu jí nebylo kdoví jak skvěle. Zalitovala, že nesebrala Severusovi z jeho zásob nějaký Životabudič. Měla u sebe jiné malé ampulky s život zachraňujícími lektvary, ale tento chyběl. Příště ho přidám do sbírky. „Harry, byl jsi někdy u pana Longbottoma doma?" zeptala se. Při svém krátkém odpočinku vybrala Longbottomovi jako ideální místo pro dočasný azyl. Bradavice byly nyní hlídány velkým množstvím Smrtijedů, za to by dala krk.

Mladík pokrčil neurčitě rameny. „No, nikdy jsem tam nebyl. Vím jenom to, co mi říkal Neville."

„To bude muset stačit. Řekni mi všechno, každý detail. Hlavně jak dům vypadá zvenku a jak vypadá okolí."

Používat pouhou představivost bez toho, abyste viděli místo, kam se přemisťujete alespoň na obrázku, bylo nebezpečné a hrozilo odštěpení. Museli to však risknout. Řád už určitě panikařil na nejvyšší možnou míru.

Harry popisoval vše, na co si vzpomněl, že mu jeho kamarád kdy říkal. Na tvar domu zvenčí, na garáž pro mudlovské auto, dvorek, zahradu s vysokým dubem. Zahradu dokázal popsat nejlépe, protože pro Nevilla šlo o srdeční záležitost. Vše, co si jen Harry dokázal vybavit, nahlásil. Abbolison měla zavřené oči a budovala představu místa, kam je chtěla dostat. Když už nebylo nic, co by Harry dodal, natáhla se k němu a objala ho. S vděčností se k ní přimkl. Byl o deset let mladší než ona, bylo mu dnes pouhých šestnáct a už toho tolik zažil. V duchu zuřila nad tou nespravedlností, že někdo tak mladý a zranitelný byl terčem, na který mířilo tolik hůlek.

Nechala svou magii, aby ochutnala vyfantazírovanou představu domu Longbottomových, jež ve své mysli stvořila. Harry jí to místo popsal do opravdu obdivuhodných detailů, na to, že to tam nikdy nenavštívil. Byl velmi dobrým a vnímavým posluchačem.

Udělali všechno, co mohli. Teď už zbývalo jen doufat.S Harrym v náručí a zády ke skrytým tělům se naposledy přemístila do neznáma. 

První veřejná ukázka Lisina daru, která by nebyla jen obyčejným výbuchem vzteku. Co si o ní myslíte? Budu ráda za každičkou hvězdičku a komentář.