Hlas rozumu

60. Abbolisonino těhotenství

Dusno zachvátilo celou zemi. Studenti se učili rozpláclí na vysušené trávě na pozemcích, sovy při předávání pošty žíznivě upíjely z pohárů svých majitelů a madam Prýtová důrazně žádala všechny své kolegy, aby jí chodili do skleníků pomáhat obnovovat ochranná kouzla proti změnám teploty.

Londýn nebyl v tomto ohledu o nic lepší, spíše naopak. Velká města pohlcovala horko a vařila své obyvatele zaživa. Abbolison toho rána strávila notné množství času ve své soukromé koupelně, která byla součástí její kanceláře. Nejprve se zbavila snídaně a podruhé pravděpodobně své duše. Ležela vyčerpaně přitisknutá na chladivých obkladových dlaždicích a čekala, až se svět konečně přestane točit. Zatím bez úspěchu.

„Tak tady nesu obklad a studený odvar z chejru. V lékárně tvrdili, že to je na žaludek nejlepší," řekl Paul, a než jí položil na čelo a šíji chladivé kusy látky, vtiskl jí do dlaně vialku s něčím, co jí buď pomůže, nebo definitivně zabije. Ať tak či onak, byla svolná k čemukoliv, hlavně aby to přestalo. Výluh chutnal hořce a silně aromaticky po květinách.

„Děkuji, Paule, jste poklad."

Překvapivě lék zabral a za pár okamžiků už byla schopná vstát. Ještě však nedošla ani k pracovnímu stolu, když si musela přitisknout dlaň na ústa a navrátit se ke svému původnímu stanovišti, kde se víceméně zhroutila na tvrdou podlahu. Nicméně chladila, takže Morgana to vem.

„Víc chejru!" zavyla. Cítila se, jako kdyby z ní někdo vysál veškerou energii a zároveň ji přinutil použít hodně staré přenášedlo na dlouhou vzdálenost. Svět se hýbal, tlak jí klesnul a tělo ji neposlouchalo. Končetiny měla jako z želé.

„Mám dát vědět profesoru Snapeovi, nebo se to před ním snažíme utajit?" optal se Paul.

„Proč utajit? Severus vaří lektvary pro ošetřovnu, určitě už v životě viděl spousty nemocných pacientů. Já pro něj nebudu šokujícím překvapením." Marně se snažila si vzpomenout na dýchací techniky, které jí učili na Ponteneru při jejím základním výcviku létání na wyvernách. Tenkrát se jí taky dělalo špatně, když se Morgana příliš rozdováděla.

„No, myslel jsem, že mu to budete chtít říct nějak, no... speciálně. Nedělá se to tak? Nebo už jste mu to oznámila? Ale to asi ne, jinak by vám ten odvar z chejru uvařil sám."

Opřela se velice nekrálovsky o mísu a zahleděla se vzhůru na svého asistenta. „Co bych mu měla říct?"

Paul měl založené ruce na prsou a díval se na ni značně nedůvěřivě. „Mně nemusíte lhát, madam. Jsme spolu každý den, bylo jen otázkou času, než si toho všimnu."

„Paule," vydechla zmoženě, přičemž měla na chvíli pocit, že i přílišné dýchání je velmi špatný nápad, „o čem to, pro všechny bohy, mluvíte?"

„No o vašem těhotenství, pochopitelně."

V televizní krabici svého tchána jednou viděla, jak se nad jednou kreslenou postavičkou rozsvítilo světlo. Přesně takhle si připadala, jak jí jednotlivé kousky skládačky začaly zapadat dohromady. Ta její podivná starostlivost o Severuse a jeho blaho, kterou v poslední době pociťovala. Vyhýbání se mastnému jídlu. Ranní, odpolední i večerní nevolnosti, které připisovala horku, ačkoliv byla z Itálie zvyklá na vyšší teploty. A teď když nad tím přemýšlela, nepříjemně citlivé bradavky.

„Ach Merline, já jsem tak pitomá!" zafňukala. Emoční přecitlivělost se rovnou přidala na seznam. „Jak jsem si toho mohla nevšimnout?"

„To netuším," podotkl Paul suše, „nicméně jsem přesunul vaši jedinou odpolední schůzku na příští týden, abyste mohla jít dříve domů. I když možná raději nejprve ke Svatému Mungovi?"