Hlas rozumu

27. Bubák

Hlas osudu dosáhl pro mě zcela neuvěřitelných 2K hvězdiček! Na oslavu, a také protože nesnáším rozdělené kapitoly, přidávám pokračování už dnes. :-)

Ve stejnou chvíli, kdy siréna vešla do zamčené místnosti, se ředitel školy dohadoval před Velkou síní s profesorkou bylinkářství a s ředitelem Zmijozelu o tom, že není ve sklenících zasazené dostatečné množství asfodelu a kdo za to může. 

„Jak mám vařit lektvar proti menstruačním bolestem, když nemáme dostatek listů? Sama víš, že to je jeden z nejužívanějších lektvarů vůbec!"

„Na seznamu pro příští měsíc není! Když není na seznamu, tak nemám důvod zasazovat jeho větší množství!"

„Na loňském seznamu byl přesně v tomto období, to nesrovnáváš seznamy podle měsíců? Takhle budou na ošetřovně chybět! Salazar ví, že Křiklan se nebude s jejich vařením namáhat!"

„Jen se snažíš zamluvit, žes udělal chybu, Severusi!"

Ředitel se marně pokoušel do hádky vložit nebo jim alespoň naznačit, aby se přesunuli do sborovny, jenže neuspěl. Neurčitě pokyvoval vždy k tomu, kdo byl na řadě v běsnění, aniž by se už víc snažil. Stejně bylo od začátku jasné, že všichni poškoláci v hradu budou dnes večer sázet ve sklenících asfodel.

S kvalitní výmluvou, proč se od nich musí na chvíli vzdálit, dorazila udýchaná skupinka Zmijozelů, hledající někoho z učitelů, aby s nimi zašel do třetího patra. Zdálo se, že madam Snapeová požádala o pomoc. Její manžel v rámci hádky s bylinkářkou nevnímal nic kolem sebe, dokonce ani malé studenty ze své koleje, proto se tohoto úkolu zhostil Albus sám a kráčel do sklepení, kudy ho háďata vedla.

Ve třetím patře poděkoval studentům za jejich všímavost a přidělil několik málo bodů za odměnu. Mladí kouzelníci a čarodějky radostně poděkovali a vyrazili do svého domova, kam měli už před tím namířeno, když nenašli profesora Snapea ve svém kabinetu. Ředitel si nemyslel, že by se jednalo o něco závažného. Koneckonců Abbolison už tu byla před ním a jistě už zpacifikovala toho, kdo prováděl nějaké nepravosti proti školnímu řádu. Vzal za kliku a vešel.

Scéna před ním se neshodovala s jeho očekáváním ani v nejmenším. Na zemi čtyři metry před ním klečela Abbolison v slzách, objímala se a škubala sebou v návalech vzlyků. „NEEE, takhle to nemělo být!" vřískala hystericky.

Před ní přecházel sem a tam Severus. Shlížel na ní s tváří zkřivenou a před obličejem jí mával neznámou lahvičkou. 

Severus se právě teď nahoře hádá s Pomonou, blesklo řediteli hlavou.

Brumbál rychlostí světla tasil hůlku. Byly dvě hlavní možnosti, jak si vysvětlit danou situaci. Buď se za Severuse vydávala nějaká jiná osoba nebo to před nimi byl bubák. Podle toho, co jeho bystré, roky vybroušené oči viděly, to byla spíše druhá varianta. Takže bubák. Na něco takového stačilo prachobyčejné Riddiculus.

„Jak jsi mi to jen mohla udělat??" syčel bubák na zhroucenou čarodějku.

Brumbál se chystal vyslat kouzlo, ale něco ho zadrželo... Zvědavost. Touha znát špinavé tajemství mocné sirény. Stačila by jen chvilka, aby věděl, na co se to přesně dívá...

„Já jsem to nechtěla udělat!" ječela, přičemž si rukama bezmocně prohrábla vlasy. Možná si jich i několik vyškubla. „Byla to Zkouška, musela jsem jí splnit! Vždyť jsi to sám chtěl! Nevěděla jsem, co po mě budou žádat. A... A... pak ti dali ten jed..." Hlas se jí v návalu emocí zlomil.