Hlas rozumu

53. Malá i velká rozhodnutí

Když sova donesla Dracovi tu neuvěřitelnou zprávu o budoucím sourozenci, zdál se být mladík zaskočený až ohromený. Charlie se ho snažil ze všech sil chápat, ale na rozdíl od svého milého mu byla novinka o novém členu rodiny sdělena v minulosti tolikrát, že mu to časem už ani nepřipadalo tolik vzrušující. Oproti němu Draco začal hltat každičkou dostupnou informaci o malých dětech, aby se zodpovědně připravil na svou novou roli staršího bratra. Charlie mu věnoval svou knihu „Nový přírůstek do kouzelnické rodiny", kterou každý Weasley obdržel, když se měl narodit další sourozenec. Ginny tu svou naštěstí nikdy nedostala a všichni tajně doufali, že tomu tak už zůstane.

„Myslíš, že budeš mít bratra nebo sestru?" zeptal se Charlie jednoho dne, když byli oba opět oblečení a Draco mu seděl na klíně v jeho bytě. Velké okno pootevřeli, aby vpouštělo dovnitř tolik potřebný čerstvý vzduch.

„Bratra, pochopitelně."

„Cha, jsi si tím nějak jistý. Jako kdyby Malfoyovi nemohli mít v rodové linii holku!" To, že byl Draco z jejich milování skutečně vyčerpaný, bylo poznat z toho, že na škádlení nijak nezareagoval. Jen ležel zamyšlený, opřený o Charlieho rameno. „Jsi v pořádku?"

„Co?" zamumlal Draco zmateně a trochu více se narovnal. „To jen... ten úkol, co jsem dostal... nedaří se mi."

„Aha?" Bylo těžké vymyslet nějakou odpověď na takové přiznání. Draco se mu svěřil hned, co spolu začali chodit, že dostal od Vy-víte-koho prakticky nesplnitelný úkol. Kouzlo, které na něj uvalil, ho nutilo k mlčenlivosti, ale čím více se blížil konec školního roku, tím Zmijozel propadal do stále větší trudomyslnosti. Méně jedl, nespal, zhoršil si průměr, nechtěl o ničem pořádně mluvit... Charlie si o něj začínal dělat vážné starosti.

„A nejhorší na tom je," olízl si suché rty a zatřepal hlavou, „že mi to vlastně nevadí. Protože to udělat nechci. Jenom nevím, jak se před něj postavím a přiznám, že jsem selhal. Pche, nebere selhání příliš dobře," uchechtl se nevesele.

Zrzek zpevnil své objetí. Se zavřenýma očima pokládal polibky do zplihlých zlatavých vlasů a přál si, aby mohl všechny jeho starosti převzít na sebe. „Tak se tam nevracej."

„Jak jako?"

„Až škola skončí, nevracej se domů," zopakoval Charlie o něco pevněji. „Nemáš Znamení, takže tě nemůže na dálku ovládat. Tvoje matka je těhotná, těžko ji bude mučit, když nosí pod srdcem dalšího čistokrevného Malfoye a tvého otce ti snad případně ani nemůže být líto. Vždyť to kvůli němu tě trestá!" Draco začínal pomalu vrtět hlavou a tak chytil jeho obličej do svých dlaní, aby se mu díval do očí. „Můžeme zůstat spolu. Nepůjdeme do Doupěte, pokud nechceš, zařídím to nějak jinak. Draco, udělal bych pro tebe cokoliv a představa, že se ode mě vzdálíš, je horší než samotný mozkomor. Miluju tě a nechci o tebe přijít."

Ať si Zmijozel myslel cokoliv, při Charlieho vyznání se pousmál, pohled mu zněžněl. „Taky tě miluju," špitl, „jen nevím, jestli se dokážu otočit zády k matce a ke všemu, co znám. Není to tak snadný, jak to zní, víš?"

„Já přece netvrdím, že je, jenom chci, aby se ti nic nestalo."

„A když najednou přeběhnu na opačnou stranu, tak budu v bezpečí? Nemyslím si, že to takhle funguje."

Charlie se zhluboka nadechl nosem, aby nabral klid. „Ve válce neexistuje dokonalé bezpečí, sám jsi mi to říkal, ale určitě zvládnu udělat víc, když budu s tebou, než když budeš dřepět na Malfoy Manor a čekat, až se Ty-víš-komu zachce tě mučit."

Zbytek té trochy barvy, co snad ještě Draco měl, zmizelo v nenávratnu. Odtáhl se a urychleně vstal. „Myslím, že už půjdu. Stejně mám za chvíli někde být, alespoň nepřijdu poslední. Zatím se měj." S tím se začal přibližovat ke dveřím.