Hlas rozumu

47. Náhradní dědic

V místnosti rozlehlé jako famfrpálové hřiště, do níž vysokými okny dopadaly paprsky jasného světla, stál téměř plnoletý mladík a zuřivě přecházel po jedné z mnoha úzkých uliček. Kam oko dohlédlo, se nacházelo nekonečné množství opotřebovaného nábytku, obrovskými komíny z kradených, počmáraných či zcela očividně zakázaných knih, zbytky lektvaristických přísad a jiného harampádí. Nad haldami očarovaného smetí létalo několik opotřebovaných hryzavých házedel a starých oběžníků.

„Idioti! Všechno zkazíte!" Draco v záchvatu zuřivosti popadl nejblíže ležící předmět – zazátkovanou lahvičku s podezřele světélkujícím obsahem – a mrsknul ji po svých spolužácích. Marvin se schoval za starým věšákem s plášti prožranými od běhnic, zatímco Theodor s hůlkou hrdinně vytaženou bránil rozplývavou skříň, aby ji Draco náhodou něčím nezasáhl.

„Uklidni se," hartusil, když proti němu letěla překvapivě nová lahev sherry. Pokud by se skříni něco stalo, vše by bylo ztraceno! „Byl to jen pokus a ten zrzavej krvezrádce stejně nikoho nezajímá! Navíc ho vždy-dokonalý-Potter stejně zachránil bezoárem, tak není co řešit!"

„Přitáhnete k nám akorát pozornost!"

„Někdo se o něco pokusit musel!"

„Takovéhle pokusy jsou nám platné jak hrabáčovi peří!"

„Jdi se vycpat! Jako kdyby tys přišel s něčím lepším!"

„TAK UŽ DOST!"

Theodor i Draco se prudce otočili k Marvinovi, který ze sebe to překvapivé zakřičení vydal. Ještě nikdy ho neslyšeli říct něco dostatečně nahlas, aby mu vůbec bylo dobře rozumět, natož aby zařval. Marvin byl v obličeji našedlý a zcela evidentně šokovaný svým vlastním výlevem. „Nechte toho... Prostě to nevyšlo. Vyjde to příště, nakonec se toho zatracenýho dědka zbavíme."

Neznělo to přesvědčeně, ale od Marvina to bylo víc iniciativy, než projevil od zadání jejich úkolu, takže se na sebe naštvaní spolužáci naposledy zamračili, než se vrátili ke své každodenní činnosti – pročítání manuálů na výrobu a opravu magického nábytku.

Večer ležel Draco vedle Charlieho a naslouchal jeho dechu. Ani jeden nespal. Oba byli příliš ztraceni ve svých myšlenkách.

„Kdo by chtěl otrávit Rona? A zrovna na jeho narozeniny?" zamumlal Charlie do ticha.

Draco pokrčil rameny a více se ke svému milenci přimkl.

„Po tom útoku na Bellovou už začíná být jasné, že někdo jde po studentech. Nedivil bych se, kdyby školní rada začala vyjednávat o uzavření Bradavic."

„Je válka, pochopitelně spolu s ní přijdou i oběti."

„Tady v Bradavicích mají být studenti před válkou v bezpečí."

Zmijozel si nahlas povzdechl a políbil Charlieho nahou hruď. „Nikdo nikde není v bezpečí. Nic jako bezpečí neexistuje."

Charlie si ho okamžitě přitáhl ještě blíže k sobě, takže se mohl něžně otírat nosem o jeho tvář a zasypávat ho drobnými polibky. Byl už takový. V čím depresivnější náladě Draco byl, tím více se s ním Charlie tulil a mazlil, jako kdyby ho něžnostmi mohl zbavit všech černých myšlenek a pocitů. „A přesně proto v téhle válce bojuji. Aby ses konečně jednoho dne mohl cítit v bezpečí každý den."

„Jsi naivní, jestli myslíš, že vyhrajete."

Charlie na okamžik ztuhl, než se přetočil na bok a naklonil se nad svého mladého milence. „Proč si myslíš, že nakonec vyhraje? Řekni mi to narovinu."

Draco byl především rád, že se ho Charlie neptal na to, proč se nepočítá na stranu Řádu. Olízl si suché rty a zamumlal: „Protože nehraje čistou hru. Je schopen čehokoliv a na rozdíl od ostatních nehledí na ztráty na životech."

Zdálo se, že Charlie nad jeho slovy skutečně přemýšlí. „Máš pravdu, na tom něco je. Ale to neznamená, že nebudeme bojovat až do posledního dechu. Takoví jako on zvítězit zkrátka nesmí."

Tu noc Draco oka nezamhouřil.

-----------------------------

„V očekávání?" zopakoval nechápavě Lucius s podmračeným pohledem po své ženě. Seděli v ranním salónku na Malfoy Manor a snídali. Byla to pěkná čtvercová místnost zdobená ve světlých barvách, jen poněkud malá. Jenže v hlavní jídelně bylo poslední dobou v době snídaně příliš mnoho zvaných i nezvaných hostů, takže si majitelé panství zvykli snídat zde. Lucius složil rozečteného Denního věštce a odhodil ho stranou. Rozcinkal tím porcelán, který nadskočil dopadem tisku na stůl.

„To přeci není možné," procedil Lucius přes zatnuté zuby. Takhle novina se mu vůbec nezamlouvala.

„Ale jistěže je to možné, byl jsi u toho, když se to stalo," podotkla Narcissa suše, než se napila ze svého šálku. Ráno požádala skřítky, aby jí ode dneška namísto její oblíbené kávy nosili jasmínový čaj.

„To je nepřijatelné!" zařval vzteklý čaroděj a vyskočil z křesla. „Malfoyové mají odedávna vždy pouze jediného potomka, pokud se první narodí syn. Další dítě nepotřebujeme, když už jednoho dědice máme. Obzvláště ne v této době!" Přecházel po malém salónku sem a tam, ode zdi ke zdi. Černý, hedvábím zdobený hábit mu povlával kolem nohou.

„Přemýšlela jsem nad tím, Luciusi, a máš pravdu ohledně načasování. Nicméně bychom to měli právě z tohoto důvodu uvážit," zašveholila Narcissa. Špulila růžově namalované rty a mrkala hustými řasami. Už mnoho let zpátky se naučila, že její muž nejčastěji přistoupí na její názory a návrhy, pokud se cítí jako silná hlava rodiny.

„Jak to myslíš?" zeptal se čaroděj s přimhouřenýma očima. Klid jeho ženy ho ještě víc vytáčel.

„Až nastane rozhodující chvíle, koho myslíš, že pošle náš Pán bojovat do první linie? Mladé a oddané kouzelníky a čarodějky. Co budeme dělat, pokud by se Dracovi, nedej Merlin, něco stalo?" Dala si pečlivě záležet, aby byla její tvář spolu s hlasem naplněna zoufalými obavami. Nedalo jí to příliš mnoho práce. Strach, který měla o svého milovaného syna, ji drtil už velmi dlouho. Přesně od okamžiku, kdy dostal ten šílený úkol. „Vzpomeň si, kolik bylo tobě, když jsi poprvé bojoval za naši věc," šeptla.

Lucius přešel k vysokému francouzskému oknu a pohlédl do zahrady. Slova jeho ženy na něj dolehla. Jestli měl z něčeho opravdový strach, byl to zánik jeho rodu. A pokud by se jeho jedinému dědicovi něco stalo, byli by v koncích. Možná, že Narcissino těhotenství bylo nakonec spíše požehnáním než nepříjemností? Vždyť i Severus mu před lety říkal, aby nesázel vše jen na jednu kartu. Tenkrát ho neposlouchal, ale dnes dávala jeho slova mnohem větší smysl.

Odhodlaně se obrátil na Narcissu. Vypadala tak křehce na tom malém křesílku. Pokud byla v požehnaném stavu s jeho náhradním dědicem, měla nárok na dostatek pohodlí, pozornosti a ochrany. Vykouzlil na obličeji něco, co připomínalo náznak milého úsměvu. „Budeme tedy tuto zprávu považovat za radostnou," sdělil. „Chceš o této novince zpravit Draca sama, nebo mu mám poslat sovu já?" Spokojený úsměv na tváři jeho ženy, která nesla pod srdcem jeho dalšího potomka, mu připadal téměř hřejivý. Takovou ji neviděl již velmi dlouho. Potvrdil si tím, že udělal správné rozhodnutí.

„Napíšu mu sama, pokud dovolíš. Chci, aby se to dozvěděl jako první. Věřím, že ty budeš mít mnoho jiných příležitostí pochlubit se," řekla a stoupla si. Ze sukně si uhladila neviditelné záhyby a lehce svému muži pokynula. „Omluv mě, prosím, ráda bych mu poslala sovu ihned."

Když byla propuštěna, vydala se bez zastavení do svých komnat s neochvějnou jistotou, že Draca bude vývoj situace dozajista velmi zajímat. Její plán prozatím vycházel do puntíku.

Narcissin plán vychází! Myslíte si, že bude mít Draco bratra nebo sestru? Nějaký návrh na jména?