Hlas rozumu

29. Zotavování

Lidé mohli Nevilla Longbottoma popisovat mnoha slovy – neohrabaný, zakřiknutý, nesebevědomý, tichý, milý. Ale téměř všichni (dokonce včetně Zmijozelů) by se shodli na přátelský. Neville měl zlaté srdce, které dokázalo zahrnout ochranářským objetím ty, kteří to potřebovali.

On sám to za velkou výhodu nepovažoval. Způsobovalo mu to akorát to, že si o něm ostatní kluci mysleli, že je měkota a dívky si s ním chodily popovídat, když měly v životě nějaké nesnáze, ale žádná se na něj nepodívala jinak než jako na kamaráda.

Sám si ale nedokázal pomoci. Pokud byl v jeho okolí někdo, kdo potřeboval tichou podporu, rameno na kterém bylo možno se vyplakat a ucho, které vše bez souzení vyslechlo, byl připravený. Obzvláště pokud šlo o přátele. A tak se sám jednoho prosincového odpoledne přistihl, že už několikátý den po sobě sedí na bíle natřené nemocniční židličce a vypráví madam Snapeové o tom, co zajímavého se děje ve škole a jaké je venku pěkné, zasněžené počasí.

Seděla na svém přiděleném lůžku pod dekou, s několika namačkanými polštáři za zády pro lepší oporu. Držela ho za ruku a mírně přikyvovala. Sem tam vydala souhlasný zvuk. Od střetu s bubákem před téměř deseti dny, dala dohromady sotva pár slov. Několik prvních dní dokonce nemluvila vůbec. Jenom upínala oči do neznáma a při zaslechnutí hlasu manžela usedavě plakala. Naštěstí nemluvnost, apatii a pláč časem nahradil mírný zájem a občasné mumlání.

Neville byl i za mumlání nesmírně rád. Tím byly totiž jejich rozhovory diametrálně odlišné od těch s rodiči u svatého Munga. Jeho máma se sotva kdy zvládla delší dobu dívat jeho směrem s něčím, co sám považoval za zaujetí a táta na tom byl ještě hůř. Zatímco madam Snapeová reagovala na těch správných místech jeho tlachání a její oči byly sice hluboké, ale ne bez života.

To se také rozhodl sdělit profesoru Snapeovi, když se opět jednou potkali na ošetřovně.

Lektvarista připlachtil do nemocničního křídla hned, jakmile skončil jeho poslední vyučovací blok. Stalo se to pro něj zvykem. Vídal u lůžka své ženy mnoho lidí. Profesorský sbor, slečnu Grangerovou, Tonksovou – teď už vlastně Lupinovou - a překvapivě i solidní množství háďat, v čele s Dracem. Tím nejčastějším společníkem byl však pro Lisu Longbottom. Zpočátku byl z jeho přítomnosti otrávený, ale Abbolison jeho povídačky přicházely k duhu a kdo byl on, aby rozhodoval o tom, co je pro ni dobré?

Když už se profesor obracel se zahuhláním, že dorazí o něco později, sebral Nebelvír všechnu svou statečnost, za kterou ho Moudrý klobouk před lety umístil do koleje lva a promluvil: „Pane," oslovil ho, aniž by se zakoktal, čímž si ve své mysli vysloužil imaginární poplácání po zádech, „chtěl jsem vám jenom říct, že vím, jak vypadají lidé otřesení po střetu s magií. A není to nic pěkného. Ale vaše paní vnímá každé slovo a až na to bude připravená, zase se vrátí. O tom, jsem přesvědčený." Pokusil se trochu narovnat v ramenou, aby dal svým slovům alespoň nějakou váhu. Věděl, že vše, co vyjde z jeho pusy, považuje profesor Snape za odpad srovnatelný s testrálím trusem, ale zkusit to musel.

O to víc byl překvapený, když profesor neřekl ani nic výsměšného, dokonce ani beze slova neodešel z ošetřovny pryč, ignorujíc, co zaslechl. Pomalu se otočil, přivolal si další židli, kterou umístil na druhou stranu manželčiny postele, než dřepěl Neville a po urovnání pláště se usadil. Jeho černé oči nebyly zlověstné, ani v nich nebylo opovržení, poprvé v nich zahlédl náznak čehosi pozitivního.

„Jestli o tom někdo něco ví, budete to bezesporu vy," podotkl ploše.

Neville měl chuť se zavrtět. Neměl rád, když vyšlo najevo, že ostatní vědí o situaci jeho rodičů, ale Snape byl člen Řádu, pochopitelně věděl o jeho rodině všechno.