Hlas rozumu

38. Cílevědomí Zmijozelové

Jestlipak víte, kdo udělal všechny státnice? Pivoňka! Pojďme to oslavit novou kapitolou!

Hermiona vláčela chodbou svou tašku plnou knih, několik svitků v rukách a další svazky v uspořádaném komínku levitovaly za ní. Měla příliš mnoho předmětů na to, aby některý z nich podcenila, obzvlášť teď na konci ledna, takže si raději nasbírala podklady na všechny eseje, které měli odevzdat v příštích třech týdnech, aby náhodou něco nezanedbala. Jestliže pro ni byla dříve škola prioritou, od té doby, co se vyhýbala Ronaldovi a tomu jeho levandulovému muckajícímu zázraku, se stala téměř posedlou. V hlavě si už dělala seznam toho, v jaké pořadí začne kterou esej vypracovávat, když do ní náhle někdo zprudka narazil a povalil ji na zem. S vyjeknutím dopadla na zadek, učebnice a pergameny všude kolem. S hlasitým buchnutím dopadly na podlahu i původně vznášející se knihy.

„Neumíš dávat pozor na cestu?" ozvalo se nad ní ostře, než stačila sama něco říct.

Se založenýma rukama a povytaženým obočím na ni shlížel Patrik Bones. Spolu s ním se nad jejím neštěstím ušklíbali ještě další tři Zmijozelové z posledního ročníku. Musela se hodně držet, aby zamezila uzlu nervozity z toho, že byli v takové přesile. Patrik je přece na naší straně, opakovala si v duchu.

„Ukousla sis jazyk?" posmíval se štíhlý sedmák s černou pletí a drobnou diamantovou náušnicí v levém uchu.

„Spíš zadržuje slzy nad tím, že se jí rozsypaly její úkoly. Kdykoliv jdu do knihovny, tak tam trůní," posmíval se další, podsaditý brunet.

Patrik naklonil hlavu na stranu. „Běžte napřed, kluci," řekl líně a strčil si ruce do kapes. „Zaberte nám místa u stolu, kdyby snad měl Zabini zas nějaké zábavné nápady. Každý ví, že sedmáci sedí hned u vchodu a nikdo jiný tam lézt nemá. Já tady mezitím rozdám nějaký ten školní trest."

Hermiona polkla při pohledu na jeho odznak primuse. Uklidni se, nedá ti trest po škole, nebudeš mít záznam.

Pochechtávající Zmijozelové skutečně vyrazili pryč spokojení s představou trestu pro největší šprtku pod bradavickou střechou. Cestou hnědovlasý čaroděj nezapomněl šlápnout na dvě ruličky Hermionina pergamenu.

„Tak pro začátek to máme mínus pět bodů z Nebelvíru za to, že se nekoukáš, kam jdeš," řekl Patrik nahlas s očima zabodnutýma do vzdalujících se zad spolužáků.

Hermionino srdce konečně přestalo zběsile tlouct, obzvlášť když se při dalším napůl zakřičeném posměšku Patrik sklonil a začal sbírat její rozházené věci. Na ty, které byly moc daleko, použil Accio.

Dívka se mezitím zvedla ze studené země. Chodby hradu zcela určitě nebyly určeny pro padání. „Díky," šeptla, kdyby se náhodou někdo blížil na doslech.

„To nestojí za řeč a teď pojď, musím s tebou mluvit a nemáme moc času," řekl primus polohlasně, chytil ji za zápěstí a po zatlačení na hůl sochy ježibaby, ji zatáhl do tajného prostoru za ní.

Prošli chodbou, kterou Hermiona znala z Harryho Pobertova plánku. Nikdy ji nevyužívali, protože vedla z pátého patra do třetího přímo ke kabinetu démonologie, což nebylo nijak zvlášť praktické, tedy pokud jste nechodili na démonologii. Její dlouhé kudrny jí padaly do obličeje, ale neměla volnou ruku, aby si je dala na správné místo. V levé nesla sebrané knihy, pravou měl ve svém sevření její únosce.

„Tak o co jde?" zeptala se už normální hlasitostí.

Patrik zastavil a otočil se k ní. V tak malém prostoru bylo těžké si udržovat nějakou osobní zónu a Hermiona se začervenala nad tím, jak blízko u ní pohledný Zmijozel stál. Dřív si ani tolik neuvědomovala, že je celkem atraktivní. Byli spolu v Brumbálově armádě, kde se museli soustředit na praktické trénování kouzel, navíc to byl starší bratr Susan. Jenže teď to byl kluk, který pustil její zápěstí, aby jí odhrnul překážející lokny za ucho.