Hlas rozumu

50. Hádka na ošetřovně

Albus Brumbál se pokusil udělat k nemocničnímu lůžku ještě jeden krok, než ho tlaková vlna odhodila na druhou stranu ošetřovny. Zády narazil do skříňky s náhradními obvazy a gázou, a s třeskotem se sesunul k zemi. Ani kdyby chtěl, nemohl se postavit, protože zvuk, který na něho mířil, byl horší než milion do běla rozžhavených jehliček, zabodávajících se do mozku. Automaticky si zakryl rukama uši, aby přerušil tu mučivou bolest. Obranný hlas sirény, bránící svého milovaného to však nezastavilo. Zažil několikrát za svůj život na vlastní kůži kletbu Cruciatus. Tohle bylo téměř srovnatelné. Bolest však tentokrát nezasáhla celé tělo, pouze sluchové ústrojí a díky tomu i mozek.

Ředitel školy v první chvíli ani nezaznamenal, že už Abbolison mlčí. Jeho hůlka se nacházela v její dlani, druhou rukou objímala kolem ramen Bradavickou ošetřovatelku. Tu mocný hlas nezasáhl v plné míře, protože na ni nesměřoval, přesto byla otřesena. Celá se klepala, zatímco ji žena, jenž jí to způsobila, usazovala na nízkou nemocniční židličku u nejbližší postele a s uklidňujícím hlazením po ramenou ji konejšila.

Ředitel se s těžkostmi postavil. Na takové přímé útoky už jeho tělo nebylo stavěné. Měl několik krvácejících ran ze skla skříně, kterou při svém pádu propadl, ošetřovatelka se na něj ale ani nepodívala. Snad ze strachu, že jí to Lisa nedovolí. Jakmile stál opět na nohou, a byl si jistý, že se neskácí zpět na zem, obrátil svou pozornost k Abbolison. Stihla se za tu dobu vrátit od šokované Poppy zpět před Severusovo lůžko.

Bradu měla hrdě zdviženou, z očí jí šlehaly neuhasitelné blesky. Brumbál nebyl považován za génia pro nic za nic, dokázal velmi rychle zhodnotit svou pozici v celkové situaci. Neměl hůlku, byl rozbolavělý ze svého pádu a jeho cíl bránila rozzuřená siréna. Bylo nutné se pro tentokrát stáhnout.

Zvedl ruce dlaněmi vzhůru v obranném gestu. „Dobrá, pochopil jsem. Vraťte mi nyní, prosím, mou hůlku," pravil. 

Na tváři mladé ženy se objevil úšklebek, který velmi dobře znal. Sledoval ho na tváři svého bývalého žáka celé dlouhé roky. „Vážně si myslíte, že vám teď vydám hůlku? Nejsem blázen, Brumbále. Hůlku vám donese jeden ze skřítků ráno do vaší ložnice, kam se hned teď vypravíte. Necháte – Severuse – v klidu – vyspat!" odsekávala jednotlivá slova, jako by metala kletby. To dělávala jen když byla vrcholně vytočená.

Nebylo pochyb o tom, kdo tu dnes vede. Modré oči za půlměsícovými brýlemi s rozbitým levým sklíčkem se podívaly na muže poklidně oddechujícího na posteli. Zkusil poslední trumf. „Severus by chtěl, aby jeho námaha nepřišla vniveč. Přál by si předat mi ty informace, jen je teď indisponovaný. Nezpůsobil bych mu žádnou bolest ani poškození," vtíral se.

....................................

Abbolison shlížela na starce a nemohla uvěřit tomu, že to stále ještě nevzdal. V pohledu měl něco, co už ve svém životě viděla. Fanatismus. Hluboké přesvědčení o své pravdě, o vyšším cíli, o kterém vždy tak zaníceně hovořil. Zrcadlilo se mu v očích s úplně stejnou intenzitou, s jakou se nacházelo i v hadích prohlubních Pána zla. Tihle dva šli přes mrtvoly, nezáleželo na tom, za jakou stranu bojují. A její láska by kvůli tomu měla trpět. Nikdo mi nesáhne na mého Fatum Magnus. Je to občas hrozný pitomec, ale můj pitomec!

Sesbírala svou vnitřní sílu na použití magického hlasu. Snad už mu to dojde.

„Ani za nic."

Stáli proti sobě. Nesmiřitelní. Bojující do posledního dechu. Nezáleželo teď na tom, že obecně vzato stojí na stejné straně. Teď byla Abbolison pro Brumbála překážkou a on pro ni na oplátku hrozbou. Bylo až obdivuhodné, že to ředitel stále nevzdal, ani po použití magického hlasu. Jeho trpělivost byla narušena, jeho klidný rozum byl ten tam, pud sebezáchovy dávno odletěl, ale od svého cíle neustoupil. „Jeden lidský život nemá větší cenu, než tisíc nevinných životů! Severus znal riziko, věděl, k čemu se zavázal. Svou špionáží naplňuje svůj osud!"