Duodecim

Unus

Dokud existuje smrt, existuje také naděje.

Giuseppe Tomasi di Lampedusa (Gepard)

oOo

Eileen Princeová nikdy nezapomněla na okamžik jeho zrození. Předpokládala, že ho bude milovat, že pro ni bude novým začátkem. Ve vzpomínkách jí ale uvízl jako chvíle, kdy pohřbila svou poslední naději.

Pomáhala při porodech, poslouchala matky, jak dlouho po prožitém utrpení i vítězství vyprávějí. Věděla, že některé porody jsou nepříjemné a bolestivé, zatímco jiné ne, že některé rodičky považují tento den za nejkrásnější v životě, zatímco pro jiné zní stejně jako pravomocný rozsudek.

Znala lékařské teorie a slyšela všemožné pochmurné zkušenosti s prvním pláčem novorozence. Byla svědkem rozčarování matek a otců, kteří se rodiči nikdy neplánovali stát, a tak pro dítě neměli víc než jméno.

Jakmile přišel na svět její syn, bolest se zmírnila a ona čekala, až zaslechne jeho pláč, který si tolik přála slyšet; syn, který by ji opět přiblížil k Tobiasovi a zachránil jejich manželství, který by byl lepší než ona, který by rodině Princeů dělal čest... To ona nemohla. Doufala, že v tom pláči uslyší, jak její syn bude krásný a chytrý. Že se spolu občas zasmějí při partii Tchoříčků. Doufala, že od ní i od Tobiase zdědí jen to nejlepší a že snad získá vlastnosti, které mu ani jeden z nich předat nemohl. Čekala na něj, aby se mohla usmát, tajně si shromažďovala veškerou radost, aby ji vložila právě do tohoto úsměvu. A pak svého syna poprvé uslyšela.

Zakřičel. Dostala strach. Strach znehybňoval každý kousíček jejího těla a odmítal odejít.

Křečovitě svírala syna v náručí a zkoušela ho ukonejšit, ukolébat. Neměl modré oči, jaké novorozenci obvykle mívají, už teď měl oči černé, takové, jaké měla ona.

Plná nejistoty se obrátila na porodní bábu. Obě se pokoušely utišit jeho křik, který se tak těžce poslouchal. Zmítal sebou, jako by ho mučily. Když nakonec přestal, nebylo to proto, že byl spokojený, spíš už ztratil hlas, očima ji však stále propaloval. Pak se schoulil v nemocniční kolébce a třásl se.

Proč? ptala se. Co ho trápí? Proč se její syn už teď takhle chová?

Na úsměv zapomněla. Křehký úsměv Eileen Prinecové, který tkala několik měsíců, zmizel ještě dřív, než se stačil dotknout rtů.

oOo

Severusovi se vždycky zdálo, že bolest, kterou pociťuje, je pro jeho tělo příliš velká. Občas ale náhle pocítil tolik zloby, že zastínila i tuto bolest. Pokud byl obětí jedné z těchto emocí, úpěnlivě prosil tu druhou, aby ho zachránila; a pokud jedna druhou nahradila, Severus ji náhle pohřešoval. Věděl, že jeho matka nesnáší ani záchvaty zuřivosti, ani jeho utrpení. Myslel si, že jí až moc připomíná svého otce, že má strach, že bude stejně krutý jako on. Tak se naučil skrývat. Ukrýval se v domě, ukrýval se mimo něj – ale především se ukrýval sám v sobě. Skrýval se za kamenným výrazem, díval se přímo před sebe, přes všechno, co by jinak mohl vidět. Otec mu často mával prsty před obličejem, dokud ho nedonutil pohnout nehybnýma očima.

Samozřejmě že zdědil matčiny rysy – její tenké rty, nezdravě bledou voskovou, téměř žlutou pleť. Měl otcův nos, který nesnášel, a jeho vlasy, kvůli kterým si často musel vyslechnout různé posměšky. A pak tu byl jeho hlas, příliš hluboký na dítě, hluboký, protože ho používal výjimečně; hlas se mu pročistil až ve chvíli, kdy dořekl větu. Ale občas, když se nedokázal udržet, z hrdla mu vyšel celý příval slov a on měl chuť přitisknout dlaně ke rtům a zastavit je.