Duodecim

Interlude

Pamatuj, čas je hráč, jenž nepodvádí sice,

a přece vyhrává, jak psáno, stůj co stůj.

Den kvapem krátí se, noc dlouží, pamatuj!

Hrob žízní; klepsydra se prázdní čím dál více.

Charles Baudelaire (Hodiny), překlad Svatopluk Kadlec

oOo

Trhl sebou jako vprostřed noční můry. Probudil se na lavičce.

Jak se to stalo?

Proč se na dně jeho myšlenek stále ukrývá ta podivná hmota? Vzadu v lebce nad zátylkem cítil její tíhu, rostla a tlačila mu na týl.

Proč ještě dýchá?

Náhle s ulehčením vydechl; pochopil, že tohle celé způsobila jeho slabost. Jak mohl být tak hloupý a vrhnout se do řeky, když konečně udělal krok vpřed? Měl mít odvahu jít dál, postavit se té změti pocitů čelem.

Ale on jako zbabělec utekl, nechal se rozhodit natolik, že bez rozmyslu skočil doprostřed té nejšpinavější řeky. Jak byl pošetilý! Jak hloupý, hloupý. S natolik směšným úsudkem neměl být nikdy zařazen do Zmijozelu! On, který se obykle pyšnil tvrdou rozhodností, ji náhle postrádal. Ani tenhle úkol nedokázal dokončit – až se probudí, mohl by se alespoň připravit na odjezd do Bradavic. A tuhle misi splnit. Býval slabý. Už nesmí být.

Představil si, jak po probuzení uvidí otce, a zase měl chuť utéct, co nejdál to půjde. Jak jinak snášet takové ponížení? Jak by mohl vydržet matčin pohled? Co si asi pomyslí, až ho budou vytahovat z řeky? Živě viděl, jak se mu otcovi kumpáni vysmívají... Budou se smát tomu ubohoučkému divnému klukovi s dlouhými vlasy, který se šel utopit do řeky, a stejně je od své přítomnosti nedokázal osvobodit. Smát se bude i otec, na stole před sebou obvyklý půllitr, bude se umaštěně šklebit a bude to přesně ten úšklebek, který nejdřív tlačíme skrz sevřené zuby a pak mu náhle bráníme mnohem rázněji než jiným. Až se zvedne k odchodu, nechá tam s prázdnou sklenicí i svůj smích a v očích mu zůstane jen ponížení a potupa, že musí mít tak ničemného syna. Donutí ho zaplatit, rozepne pásek a nažene mu strach a pak vztáhne ruku na matku, aby jí připomněl, jakou ohavnost zplodili. Donutí syna přihlížet s vědomím, že to celé je jeho chyba.

Nesmí se znovu probudit.

Nalevo i napravo viděl jen nástupiště, nástupiště z hrubého a jednotvárného betonu, které se v širokém kruhu obtáčelo kolem červené lokomotivy chrlící šedivý kouř do prázdné oblohy.

Usmál se svým polovičatým úsměvem. Otec ho považoval za opovržlivý, proto se ho před ním naučil skrývat. Patrný zůstal jen v očích.

K čemu je vlak, který nikdy nebude moct opustit nádraží? Absurdní situace, pomyslel si. A právě proto nebylo v ničím zájmu ji naplánovat. Najednou se uklidnil – určitě je to jen sen. V řece ztratil vědomí; a poslední pohled na svět předtím, než se ponořil do tmavé nicoty, byla tato podivná scenérie.

Čekal na smrt utonutím, aniž zpozoroval ciferník obrovských halových hodin za svými zády. Takových hodin, které vídáme jen na nádražích, jejichž velká ručička, ostrá a pečlivě vymodelovaná jako sekáček na maso, se neúprosně blížila k celé hodině.

A jak se blížila, cítil, aniž by je viděl, železné ruce, které mu chtěly vyrvat vzpomínky, cítil kouř lokomotivy, který mu dráždil nosní sliznici, který se chtěl rozplynout společně se vším, co Severus zažil. Zachvěl se, rychle potřásl hlavou.

Ucítil záchvěvy hodin ještě předtím, než je slyšel odbíjet, ve chvíli, kdy uzamkl své vzpomínky do černé hlubiny na dně duše.

Bim.

Bam.

A otevřel oči.