Duodecim

24. Interlude

Jak rád za štěstí tvé bych dal ti celé svoje,

bez tvého vědomí, vlastního bez úkoje,

jen kdybych z daleka tvé štěstí smát se slyšel,

jemuž jsem obětí i života vstříc přišel!

Edmond Rostand (Cyrano z Bergeracu), překlad Jaroslav Vrchlický

oOo

Pomalu pootevřel oči. Nechtěl se přesvědčit o pravdivosti toho, co stejně cítil. Že už není v laboratoři, že propadl panice, a urychlil tak konec dvanácté paralely. Že je pryč.

Že ona to už není, že zbyly jen chomáčky mlhy.

A nebyly tu ani žádné koleje. Nebyly tu se stejnou jistotou, s jakou se tu vždy nacházela jakási podlaha.

Tohle byl konec cyklu, možnost konečně si ověřit správnost již dlouho vypracovaných teorií. Pokud jsou paralely vzájemnými kopiemi, které se vrství jedna na druhou, přemýšlel, je každá z těch kopií zamlžená, neprůhledná. Splnil svou povinnost, která ovládala každé jeho rozhodnutí, tak proč necítil žádné uspokojení?

Všechno skončilo, ale tohle nebyla apoteóza, v niž doufal. Nebylo to jásání celého fantaskního davu ani spokojené potřesení hlavou loutky uvnitř jeho lebky. Nebyl to vnitřní klid, jako když po skončení každé paralely těžce oddechoval. Ne, cítil jenom velké prázdno, srdeční komory zůstaly za ním stejně jako veškeré jeho štěstí, veškeré radosti, které ho udržovaly naživu, všechny je nechal za sebou.

Ani kvůli ní nedokázal vzdorovat času. Ačkoliv splnil úkol, ačkoliv byla jeho sebeúcta zasažena, nedokázal se vymanit z poroby té nemilosrdné cesty, protože věděl, že zmeškal svou smrt a že za tuhle chybu zaplatí. Musí zachránit to, co ještě zbylo z tohohle přehnaně pozměněného cyklu.

Tohle bylo naposledy, bylo to naposledy, ano, kdy nechal tyhle hodiny řídit svůj život! Tohle byla ta jediná opravdová chyba, kterou udělal, stále je poslouchal a nikdy nesešel z cesty, se vším souhlasil, všechno jim obětoval! Hermiona měla pravdu: nemusel by, nemusel by naslouchat povinnosti. Dokonce by ani nemusel naslouchat nenávisti. Na obrovské hodiny, jejich zvony, které všechno zničily, a odbíjení, které mu požíralo vzpomínky, se měl jednoduše vykašlat!

Jestliže Hermiona mohla změnit běh věcí, aniž by paralelu pohltil paradox, proč by se on, Severus Snape, měl ještě jednou rozhodnout splnit úkol diktovaný povinností, povinností odčinit chybu, která byla právě teď spáchána, spáchána za jediným účelem, aby právě za ni mohl zaplatit?

Neobětuje se, nechá si vymazat vzpomínky, začne s čistým štítem. Ne, otřásl se, ne, co když udělá stejné chyby? Mohl by je znovu spáchat, pokud by je dělal z dobrého přesvědčení. Jak ale dokáže zařídit, aby si na tyhle chyby vzpomněl? Jak bude moct žít sám se sebou, když bude mít důkaz svého nechutného chování? Když ho vedla povinnost, dokázal přinejmenším najít alespoň nějakou omluvu pro to, že odeslal Lily přímo na jatka, dokázal sešít ten malý cíp své duše, když věděl, že se stal Smrtijedem z vyšších popudů než svých vlastních. Už teď byl monstrum, pokud by byl dostatečně člověkem, odmítl by zasvětit všechno jedné povinnosti. Pokud by z jediného důvodu ukázal tolik nelidského: kvůli své touze, kvůli svému šílenství po moci, co by z něj pak zbylo? Ne, postará se o všechno, vzpomene si na všechno! Nikdo mu nevezme vzpomínky, nikdo mu nezabrání, aby věděl, jak podle se zachoval!

Mohl být lepší! Jakmile zjistil, čeho se zříká, když ochutnal sladkou svobodu, když poznal, co je to nátlak, mohl se rozhodnout jinak! Mohl jít svobodně za Hermionou-