Duodecim

Octo

Jak, není možnosti, zde zanechati stopy?
Jsou pro vždy ztraceny? Propadly zcela tmám?
Čas, jenž je daroval, týž čas je v proud svůj stopí
a více nevrátí je nám?

Alphonse de Lamartine (Jezero), překlad Jaroslav Vrchlický

oOo

S určitým rozechvěním otevřel dvířka šatníku, která nikdy neotvíral. Hábit a maska vypadaly stejně, jako když je držel poprvé. Zahodil je zcela přemožený myšlenkou, že by se do nich měl ještě jednou obléknout, že tahle muka ještě nejsou u konce. Naposledy.

Pracoval na sobě. Byl zdatnější než kdykoliv předtím. Dokonce ani samotný Brumbál, ani Temný pán by jeho obrany nedokázali prolomit.

Neměl právo chybovat. Pokud zklame, zemře. Bude to obtížné. Nebude mít žádnou jistotu, že se úkol podaří splnit i bez jeho přičinění – a právě proto ho plnil. A především proto, že Temný pán to zjistí.

Nedovolí, aby odhalil vše, co ví. Smrtijedské hábity se od školních tolik nelišily, pokud narazí na studenta, projde bez povšimnutí. Schoval masku a prošel hradbami, prošel branou. Tam si masku nasadil, vykasal rukáv a dotkl se Znamení zla, které mu spalovalo kůži – Temný pán by pozdní příchod neocenil – a přemístil se.

Věděl – vzpomínal si, ačkoliv způsobem dost okrajovým a jemu značně vzdáleným – že se vzezření pána změnilo, ale vidět ho na vlastní oči (obličej bez nosu a červené zornice) bylo jiné.

Severus se ani nepokoušel ospravedlnit. Trest byl nevyhnutelný. Poklekl a plamen Crucia nemeškal a spálil mu kosti, vyždímal svaly, zohýbal šlachy. Věděl, že má stlačené plíce, ale neměl sílu se tím znepokojovat.

Zdroj bolesti náhle ustal, ale v každé zasažené buňce se bolest rodila znovu a znovu.

„Vstaň," přikázal Temný pán kovovějším hlasem, než jaký slýchal ve vzpomínce.

Když se zvedal, musel si pomoct rukama. Nohy se mu stále chvěly, pánev měl v jednom ohni, bolelo to tolik, až se bál, že se zhroutí.

Přesto se obratel po obratli napřimoval. Obličejové svaly se snažil ponechat nehybné. Pak, když stál docela rovně, sňal masku a uctivě se poklonil.

„Pane," řekl povolně, „obětoval jsem život získávání informací, které vám jsou, doufám, užitečné."

oOo

Severus se ocitl zpátky před bradavickými branami celý otupělý. Bezděčně zkontroloval, že se neodštěpil, a jakmile získal jistotu, že žije, že není zraněný, že nic neprozradil – polila ho ledová vlna.

Chlad mu rozežíral prsty a chodidla, zdálo se, že se už znovu nezahřejí. Cítil, jak se mu na rozechvělé kůži vztyčily všechny chlupy. Byla zima, taková, až se třásl a začal drkotat zuby natolik silně, že nemohl dýchat, čelisti mu narážely jedna do druhé.

Přežil jeden večer, ale jak přežije ty další? Zbývala jich ještě spousta a on je znal všechny, věděl, jak skončí. Bude sám, pro obě strany zrádce, zbabělec v očích chlapce, kterého musí chránit tak dlouho, dokud jeho smrt neposlouží; bude nehodný jakékoliv důvěry. Vykrvácí sám, sám, sám a bude to všechno stejné jako teď, bude stejně chladný, stejně studený a stejně sám.

Byl sám a maličký, ztratil se v úkolu, který pro něj byl obtížný.

Nemám sílu, jektal, nemám sílu, říkal rozechvěle.

„Expecto Patronum," zašeptal mezi promrzlými rty.

Přišla laň. Ještě jednou. Ten kouzelný dým byl teplejší než on. Ve spirálách se mu proplétal mezi rukama, dokud neustaly křeče, dokud nedovedl zastavit třas spodní čelisti.