Duodecim

18. Duodecim V

Kde je? Hledal se a víc už nenacházel.

Victor Hugo (Les Misérables)

oOo

„Myslím si," řekla s nadšením, které ho ohromovalo, „že věci, vesmír, jsou uspořádány tak, aby se stalo to, co se musí stát; nakonec se stejně stane to, co je nejlepší, těžké chvíle nás dovedou k těm krásným."

Obezřetně povytáhl obočí.

„Například," pokračovala a snažila se potlačit radost, která ho dráždila, „kdybych se v prvním ročníku neocitla tváří v tvář trollovi, nikdy bych se nespřátelila s Harrym a Ronem."

„A to by byla nepopsatelná ztráta."

Úsměv, který mu věnovala, by ho dokázal odzbrojit. Dal průchod své zatrpklosti.

„Jaký smysl podle vás měla smrt desítek lidí, kteří přišli o život v květnové bitvě? Cítíte se šťastnější?" řekl kysele.

Zamračila se a přísně si ho měřila pohledem.

„Tyhle oběti nám pomohly vyhrát válku! Nikdy na smrt přátel nezapomenu," nedokázala snést jeho pohled, když myslela na Freda, Tonksovou, Lupina, Colina, na všechna tahle těla bez života, „ale nebyla zbytečná!"

Učitelským tónem pokračovala: „A přestaňte mluvit o květnové bitvě! Všichni jí říkají závěrečná. Dobře víte, že se Voldemort nevrátí. Všechny viteály byly zničené."

Měl ten pomíjivý výraz nekonečného smutku, který mezi dvěma mrknutími popřel jeho věk třiceti osmi let. Pak mu tvář opět ztvrdla a na tenkých rtech se objevil posměšný úsměv.

„A že jsou vaši rodiče s vymazanými vzpomínkami na ostrově na opačném konci světa, to s vaším štěstím souvisí jak?"

„Moji rodiče," řekla třesoucím se hlasem, ve kterém byl slyšet pláč i hněv, „nejsou mrtví. A i když se na mě nepamatují, mají ještě dost času na to, aby si vytvořili vlastní šťastné vzpomínky. Mám to štěstí, že je můžu vidět živé a šťastné, ne umučené k smrti."

Pyšně zvedla hlavu a přes slzy se usmála. Je statečná, pomyslel si, opravdu.

„Vzhledem k tomu, že jste se nepokoušel mi dokázat, jak se mýlím, řekněte mi spíš, co v dlouhodobém horizontu nepřispělo k vaší spokojenosti."

„Všechno," odvětil mdle.

„Kdybyste nebyl Voldemortovým špehem," řekla rozumně, „a nepřežil všechno to, čemu jste byl vystaven, nemohli bychom zvítězit."

„Také si myslím," odpověděl zasmušile.

„A na to nejste hrdý?"

Chtěl křičet: Dělá to ze mě pěšáka rozdrceného váhou povinnosti! Dusí mě to, tenhle zpropadeně těžký úkol, který nechci znovu plnit, mě rdousí!

Hermiona viděla jeho stažené rty, jeho pulzující nosní dírky a dodala: „A pokud by vás nekousl ten had, nikdy bychom se... nikdy bychom se nestali přáteli."

V jeho zvláštních, nekonečných očích se cítila ztracená.

„Jsme unavený," poznamenal konečně.

Kdyby neodvrátil pohled, nedokázala by se odtrhnout.

„Tak... tak dobře," zamumlala a začala se zvedat, tváře měla zčervenalé. „Nechala jsem vás moc mluvit... Neříkejte to madame Pomfreyové..." zakončila s úsměvem a opustila pokoj.