Duodecim

Sex

Kde duše začíná? Kde život končí?

Bychom rádi... naše touha je zvenčí

nahlédnout přes zeď.

Victor Hugo (Pleurs dans la nuit)

oOo

Hluboko uvnitř vždycky věděl, že ve skutečnosti Brumbál nezmůže vůbec nic. Že Lily tak jako tak zemře.

Teď byla mrtvá. Ale nejhorší bylo vědomí, že zemřela jeho vinou. Zavraždil ji. Ne Brumbál, ne Temný pán; byl to on, Severus Snape, kdo ji obětoval jen proto, aby splnil úkol, na který si nepamatoval. Když Temnému pánovi vyzradil věstbu, cítil se natolik zmatený, že udělal chybu – obětoval se. A přesto mu ji pověděl. Jenže Brumbál před ním Lily stejně neochránil, byla mrtvá. Mrtvá.

Znamenalo to, že Lily vzkřísila počátek dalšího cyklu; v kolika paralelách se nacházela? Prošla už všemi dvanácti? Bylo jich vůbec dvanáct, pro všechny a za všech okolností? Pokud jí zbývala ještě jedna, mohla změnit vyústění té poslední a zůstat naživu? Domníval se, že toto je dvanáctá paralela, která se počítá; ty ostatní byly jen mrháním času.

Vzpomněla by si alespoň na něco? Měla by povědomí o nějakých minulých životech, které zapomněla? Poznaly by ho nějaké úlomky její duše, když by ho znovu poprvé uviděla?

Rozpomněla by se při pohledu na Pottera, že za něj byla vdaná? Vybrala si ho snad právě proto?

Jisté bylo, že jejich paralely spolu nelícovaly; cykly byly jaksi vychýlené... ale v jakém slova smyslu? Kdo poprvé uviděl toho druhého? Kdo už stihl projít jinou paralelou, když se potkali poprvé? Změnilo by se něco, kdyby to byl on? Změnil by se řád věcí, kdyby to byla ona?

Pokud by se posun během cyklů ještě zdůraznil, setkali by se v takových, kde ji právě on prvně spatřil, i v těch, kde ona jako první probudila minulost?

Ne, nezměnilo by to nic. Nevzpomínala si. Nikdo si nevzpomínal.

V lepším případě – jak se dočetl v románech – lidem zůstal jen dojem deja-vu, prchlivý pocit, že to něco už jednou proběhlo.

Někdo jim byl povědomý. Zdálo se jim, že ho znají odevždy.

Ale jeho odevždy neznal nikdo, znali ho krátce. Měl vzpomínky na vzpomínání a neodvážil se jim čelit. Cítil, jak mu kousky třesoucí se duše prohledávají kapsu, kde se nacházely další a další střípky, a dobře věděl, že nemá sílu se jim postavit.

Byl ještě příliš lidský. Nedokázal sledovat vzpomínky jiného těla než toho, za které dýchal.

Ještě nemohl vytrpět víc než tu trochu svých vzpomínek.

Nemohl si vzpomenout na víc než na úkol, který určoval jeho život a kosil životy ostatních.

Dostal nařízeno, ačkoliv věřil osudu stále méně, že je věštbu nutné Temnému pánovi zopakovat. Proč, proč se týkala jeho jediné přítelkyně? Vyložil ji špatně? Byl to on, kdo si úkol zadal? Proč naslouchal tomu hlasu, o kterém nevěděl zhola nic? Dokáže si jednou odpustit?

Po tom příšerném dnu viděl její zelené obviňující oči, které se mu vysmívaly. Už nikdy do nich znovu nepohlédne. Ten zraněný pohled bude poslední, který mu věnuje.

Pohlcovala ho vina.

Brumbál se otázal, zda si na barvu Lilyiných očí pamatuje. Pro Merlina!

„Přestaňte!" křičel.

Pokud by si mohl zacpat uši, udělal by to.

„Pryč... mrtvá..."