Duodecim

22. Duodecim IX

Ten hlas, již vzpomínám, jsem kdys již uslyšela!

Edmond Rostand (Cyrano z Bergeracu), překlad Jaroslav Vrchlický

oOo

Nejdřív jako by se mu všechna krev najednou vypařila, rozpustila jako kostka ledu. Když zmizela na konci chodby, aniž by se za ním otočila, srdce mu jedním úderem vehnalo do žil moře krve takovou rychlostí, že najednou neměl nic než krev, která klokotala, a on, on mohl jen těžce kráčet; odpotácel se až do laboratoře a ruce se mu třásly tak silně, že ho to znepokojilo ještě víc, dostal strach, že přestane dýchat.

Oči ho pálily, jako by měl na kořínkách řas zázvorový extrakt. Ve skutečnosti je nepodráždila bříška prstů, na kterých zůstaly zbytky použitých lektvarových surovin. V očích ho pálila sůl.

Nepanikař, opakoval si jako mantru, nepanikař.

Bylo teplo, bylo takové teplo jako na břehu řeky, kde se setkávaly paralely tohohle života, vždyť na začátku listopadu nemělo být ve sklepení takové horko jako v červenci – našel pro to své vysvětlení; byl to stále on, stále stejný Severus Snape, i po tom všem, srdce mu bilo stejně jako předtím, než přišla ta vlna emocí, s níž se neuměl vypořádat.

Ano, byla to ta samá věc, stejná bolest, a on z ní měl strach, vždycky z ní měl takový strach, spolykala ho úplně celého; srdce mu zběsile brnkalo na všechny nervy.

Oklamal Temného pána, skryl před ním víc věcí, než které kdy věděl, ale tváří v tvář sobě samému, ponořen v proudu, který na něj křičel, aby vzal zpátky před chvílí vyřčená slova, nesvedl nic. Zdi vztyčené v mysli se jedna po druhé hroutily, řítily se jedna na druhou a stejně tak se proudem prosyceným panikou nechávaly unášet i jeho myšlenky.

Právě si kradu svůj život – já! Musím jí nechat – ne! odpověděl si jedním dechem a srdce mu umíralo, ne! Je to poprvé, co žiju! Nemůžeš mi ji vzít!

Není tvoje, není ani moje! Vždycky jsi věděl, od prvního dne, kdy ses probudil, že musíš zemřít! Tohle je vsuvka, pouhá odbočka!

Žil jsem pro ni! křičela jeho duše.

Teď ji milovat nemůžeš, já nemůžu! Pokud ji teď milovat budeš, budeš ji milovat napořád! Musíš ji nechat!

Ne! Ne! Sama si vybrala, že mě zachrání, vybrala si, že zůstane. Chci ji! Je mojí výjimkou a já ji miluji!

Taky jí dlužíš život, který by bez tebe jinak měla!

Život, který mi dopřála, je ten jediný, který jsem měl, jediný život, který kdy budu žít! Nemáš právo mi ho vzít! Byl jsem skoro člověk, já, byl jsem kousek od toho, abych se jím stal.

Co se stane, pokud zásadně změníš průběh téhle paralely? Ty, ty, který paralely znáš, který znáš cykly, jak můžeš celou svou dosavadní práci ohrozit? A pokud změníš běh času? Pokud ho navždy poškodíš?

Nevidím důvod, proč bych něco takového dělal. Ale vím, že dnes jsem živý jenom díky ní.

A co děláš pro to, abys splnil svou povinnost, Severusi? Měl by ses vrátit k tomu, čím jsi býval, prostředníkem, pěšcem, hercem, loutkou!

Ne, nemáš právo mi říkat, abych ji opustil!

Pokud ji nechceš opustit, pak zařiď, aby odešla! Odešla daleko od tebe, řekni jí, ať si najde práci, ať žije svůj život!

Vypadá tady šťastná! Nevím proč, ale vím to a ty jsi to taky viděl!

Využíváš ji, Severusi! Víš, že tohle není její život, a víš, že není ani tvůj. Uzmul jsi jí možnost volby! Co pro ni dokážeš udělat, pokud tvoje činy naruší průběh cyklů? Pokud takovým způsobem změníš její způsob života v téhle paralele, co ona nevědomky změní v cyklu následujícím? A co když se zachová nesystémově? Co když se nepotká se svými přáteli? Co když se během války rozhodne zabít? A jestliže se nenarodí jako čarodějka? Bude to kvůli tobě! Bude to tvoje chyba!