Duodecim

15. Duodecim II

Ta duše bědující

v nářku se ztrácející

ta patří nám; nebo ne?

Paul Verlaine (Romances sans paroles)

oOo

Tyhle pochůzky po hradě s Grangerovou lepící se mu na paty přímo nesnášel. Na pár kroků rozhodně nepotřeboval žádnou hlídačku, nepotřeboval podpírat a rozhodně ne někým tak směšně vysokým jako Grangerová.

Ani vrabčí hnízdo jí na výšce nepřidávalo – přinejlepším mu sahala k ramenům. Kdyby se o ni opřel, nemohla by jeho váhu unést.

Znovu se zasnil a neměl ani ponětí, o čem Grangerová zrovna brebentí. U Merlina, pusa se jí nikdy nezastavila. Vždycky mu měla co říct – a čím déle mlčel, tím víc mluvila.

Severus zjistil, že ji dokáže celkem nenásilně umlčet. Stačilo, aby ji tiše sledoval, aby se pohledem vpil do jejích očí; a slova jí postupně jedno po druhém zanikala na rtech.

Tento způsob zjevně nemohl používat při chůzi, bylo to značně nepohodlné. A pak taková reakce byla značně znepokojující; nedávala by smysl.

„Profesore Snape!"

Chytila ho za rukách a nechala tam položenou ruku. To teplo, které z ní mohlo vyzařovat i přes tlustou vrstvu látky, bylo iritující.

„Podívejte!"

Se smíchem mu ukazovala olbřímí oliheň, jak se prohání po hladině jezera.

„Hm," odpověděl.

Její úsměv se ještě víc rozzářil. Pamatoval si, že se vždycky usmívala trochu směšně, že měla na svou pusu příliš velké zuby, že její úsměv byl poněkud asertivnější a lehce křivý, takový, jaký obvykle vídáme u dospívajících. Kdy se začala usmívat jinak, tak, jako se na něj usmívá právě teď?

Byl to pokoutný úsměv, zářil takovým štěstím, že se na ni nedalo dívat nestranně. Navzdory válce a zármutku celá pableskovala. A jemu, jemu nezůstalo víc než Patron jako připomínka toho, že kdysi býval šťastný.

Ale proč se, u Merlina, naprosto bezdůvodně a zrovna takhle usmívala?

„Dobrý den, Protivo," řekla zdvořile.

Ještě dřív, než uslyšel skřehotaní toho zlomyslného ducha, se mu napjaly všechny smysly. Prchnout.

Otočil se na patě a nutil Grangerovou běžet. Musí ho dostihnout.

Protivův smích je pronásledoval.

„Sevík je nemocný... potřebuje garde! Ohó, má strach! Má strach být jako já! Je zbabělý! Srabík Sevík!"

„Dost!" zahřměl Severus.

Natáhl ruku tak prudce, že se Hermioně zdálo, jako by se mu o několik centimetrů prodloužily prsty, které se chystaly stisknout, a Protiva... zmizel.

Země, pomyslel si Severus, je trochu vlhká a Grangerová není dost zřetelná – opřel se zády o zeď. Zdálo se mu, že pluje pryč.

Grangerová zavolala nemocničního skřítka. Vracel se na lůžko – o několik okamžiků později otevřel oči. Před ním stála rozzuřená Poppy, která mu nekompromisním tónem oznámila, že musí zůstat ležet.

Donutila ho vypít Bezesný spánek a vynadala mu, jako by mu bylo dvanáct.

„Když zakážu používat hůlku, Severusi, neznamená to, že máte kouzlit bez ní! Co vás vedlo k tomu, abyste na Protivu zaútočil? Vím, že ho zrovna nemilujete, ale přesto... Co jste mu udělal?"