Duodecim

Quinque

V mé bytí truchlivé se vplouží průvod zimy:
hněv, záští, hrůza, děs a dřina za dnů zlých.
Mé srdce ztuhne v led a zvolna zkamení mi
jak slunce, rudnoucí v svých peklech polárních.

V můj vyděšený sluch se rachot dřeva vkrádá.
Ne, není hlušších ech při stavbě šibenic!

Charles Baudelaire (Podzimní zpěv), překlad Svatopluk Kadlec

oOo

Mistr Silveyel byl muž bezmála sedmdesátiletý, poslední potomek staré čistokrevné linie. Přesto ho čistá krev nezajímala o nic víc než naprostá většina všeho ostatního. Měl syna, který před dlouhou dobou odešel do Ameriky, a nezdálo se, že by kdokoliv věděl, co se přihodilo jeho ženě.

Charles Silveyel tíhl k dobře připraveným lektvarům. Jeho lektvarům se ostatně nedalo nic vytknout.

Používal nejkvalitnější hmoždíře, nejvhodnější kotlíky a ingredience od nejvyhlášenějších dodavatelů.

Způsob, jakým lektary míchal, byl obdivuhodný. Hodil se k němu. Silveyelovo gesto se vyučovalo na speciálních lektvarových kurzech a objevilo se v Borgových i Beaulitronových skriptech.

Silveyel na sebe nahlížel jako na jednoho z největších lektvarologů své generace. Přednášel na konferencích po celém světě a pyšnil se oceněními, která dostal před třiceti nebo čtyřiceti lety.

Nosil lehce tónované brýle a měl jemné šedivějící vlasy, přesně tak dlouhé, aby mu ofina končila těsně nad klenbou obočí. Jak stárl, kůže na tvářích mu povadala a vraštila se. Zdůrazňovala tak jeho zvyk trochu opovržlivě špulit ústa.

Charles Silveyel lektvary nevytvářel. Studoval pohyby nutné k výrobě jednoho každého, dokud ho nedokázal naprosto dokonale uvařit, od přesného dávkování, přípravy ingrediencí až po samotné nalití do lahvičky.

Neexistoval lektvar, který by připravit nedokázal. Neexistoval lektvar, který by dokázal zkazit, a neexistoval ani žádný, který nikdy nepřipravoval. Aby dosáhl titulu mistra lektvarů, musel uvařit všechny. To ovšem nebyl úspěch, který by kdy považoval za hodný opakování.

oOo

Severus a Silveyel se nikdy navzájem nepochopili; nediskutovali spolu, nic si nevyčítali. Jejich představy o lektvarech na to byly jednoduše příliš rozdílné.

Severus chtěl všechny ty instrukce pozměnit, chtěl upravit působení lektvaru, který vyráběl, chtěl vytvořit další takové, které by odpovídaly jeho neuspokojeným potřebám.

Silveyel ho ve volném čase, mimo pracovní dobu, když byl Severus v laboratoři sám, experimentovat nechával. Na vlastní projekty pomýšlet nemohl; Temný pán si vydržoval lektvarového učedníka a počítal s tím, že ho využije ke svým záměrům.

A tak pro Temného pána pracoval; přímo jedy sice nevařil, protože by nebylo vhodné zkompromitovat laboratoř mistra Silveyela, ale určité nebezpečné dryáky připravoval. Překvapivě také dělal na všemožných neškodných lektvarech, dokonce na některých léčivých – pro Smrtijedy, kteří by návštěvou sv. Munga vzbudili podezření.

Silveyel jeho záležitostem nevěnoval pozornost. Bylo mu naprosto jedno, čemu se učedník po večerech věnuje. Nechtěl vědět příliš, aby jednou nemohl být obviněn z napomáhání, a to, co věděl, mu stačilo.

Nad jeho náhlými záchvaty křečí i občasnými podivnými zraněními přivíral oči; pokud se chtěl mladík paktovat s gangem Lorda V. – nebo s jakýmkoliv jiným – byl to jeho problém.

Frustrovalo ho, že si tenhle učedník, jak se zdálo, vůbec nevážil jeho vycizelovaných lektvarových schopností. Vystupoval jako falešný kouzelník, měl neúsporná gesta, pohyby ospravedlňoval nepravděpodobnými historkami. Pokud instrukce nařizovaly krájet, chtěl drtit. Jakmile bylo doporučeno použít šupiny sledě, trval na sardinkách. Dokonce chtěl občas vařit v kotlíku z jiného než doporučeného materiálu nebo při odlišné síle plamene!