Duodecim

10. Novem

Pojďme, pojďme, vše nás míjí

a já se často ohlížím

troubení rohů v mlze se svíjí

vzpomínky mé do sebe vpíjí.

Guillaume Apollinaire (Cors de chasse, Alcools)

oOo

Albus Brumbál třídil haldy papírů, které mu zaplavovaly kancelář a pokoušely se odvádět jeho pozornost od Grindelwalda.

Rozhodl by se stejně, kdyby se to provalilo dřív, kdyby se Gellertem nenechal oslepit? Kdyby nezavraždil jeho sestru?

Porazil ho... A jelikož by pro jeho duši ronil slzy jen Fawkes, možná to znamenalo, že se právě tyto dvě hrůzyplné cesty spojily do jedné, do jedné, kterou ztratil a která měla vést správným směrem.

Teď se blížil konec a on zanechal své pěšce ve hře zcela samotné. Odvíjel se plán tak, jak předpokládal? Bude ho Harry schopný završit? Jak se zachová, až zjistí, že musí zemřít?

A dokáže Severus dojít až na konec? Severus, ten muž, do jehož rukou vložil svůj život i onen plán; důvěřoval mu a on tomu nerozuměl. Severus, pro něhož nikdy nic dobrého neudělal – ale jistě, přizval jej jako součást celého soukolí, ale jedině proto, aby posloužil jeho vlastním zájmům. Severus, kterého o vše připravil. A on se nechal.

Jakou měl motivaci? Vypadalo to, jako by se minulost stále opakovala – slyšel ho, jak se jedním tématem zabývá z mnoha různých perspektiv, ačkoliv nikdy nebyl přímým účastníkem. Pokud měl pravdu, existoval svět, v němž Ariana stále žila? Existoval svět, v němž si Tom Raddle vybral Nevilla Longbottoma? Existoval svět, ve kterém spolu on a Gellert zůstali?

Nedokázal se přestat ptát – sloužil mu Severus pokaždé?

Minulost proklouzla mezi prsty; už ji neovládal. Co mohl ještě udělat, aby ji změnil, aby změnil dopady svého jednání? Severus byl ztracen a život se Albusi Brumbálovi drolil mezi prsty – opotřebovaný mnoha chybami – protože se nikdy nepoučil.

Uchopil pero. Nebyla zde žádná další vlákna, za něž by mohl zatáhnout; měl připravené omluvy a doufal, že je Severus přijme. Manipuloval jím až příliš; věděl, že po každém vstřícném gestu se Severusova duše ještě víc uzavře a uteče před ním, přesvědčená, že se stala obětí dalších intrik. Severusovu důvěru nezískal. Byl starý unavený muž, použitý, plný chyb, uhnětený z lítostivého těsta; a jeho zčernalá ruka se chvěla natolik, že ani nedokázala setřít slzy.

oOo

O přísahu víc nebo míň – bylo to jedno. Přesto váhu Neporušitelného slibu pocítil. Proč Brumbál neměl tu slušnost dovést je až na konec? Proč považoval za nutné dotknout se toho prstenu?

Zmítaly jím tisíce vláken. Chtěl je všechny přestřihnout, oprostit se a sesunout na zem.

Slib, který dal Brumbálovi, ho tížil. Musíte být mým vrahem, jak snadné to bylo říct, jak snadné pro něj! Ale vyslat nepromíjitelnou tak lehké nebylo. Neudělal to od té doby, kdy vyměnil znamení za celistvost duše. Nemohl zabít Brumbála. Chtěl, aby zemřel, chtěl na něj seslat Crucio, ale nechtěl ho zabít – pokud bude znovu zabíjet, střípky duše už nikdy neposkládá.

Proč ho nemohl zabít Draco? Kvůli duši, své ubohé duši! Ale staral se Brumbál někdy o jeho duši, o jeho sedmnáctiletou duši? Co z ní jednou bude?

A pak, tohle si Brumbál neuvědomil; bude sám, až ho zavraždí, zůstane sám. Žádný ze členů Fénixova řádu mu nebude důvěřovat, Minerva na něj bude pohlížet s opovržením, všichni bradavičtí učitelé – nebyli to jeho přátelé, ale... jak po něm Brumbál mohl žádat něco takového? Jak bude moct každý den žít pod tíhou Poppyina a Minervina pohledu, pod opovržlivými pohledy všech ostatních? Ani Grangerová tohle nedokáže vysvětlit, ona, která ho stále hájila tváří v tvář prázdné mysli kritika Pottera. Jako ostatní bude postavena před hotovou věc; jednoho dne ho už hájit nebude. Přestane svým nesnesitelným učitelským hlasem roztrpčeně opravovat Pottera: „Profesor Snape, Harry!" Ne, ani nebelvírská vševědka v něm neuvidí víc než pouhého vraha. Protože tím taky bude.