Duodecim

20. Duodecim VII

Ne, drahá lásko má, ne, já vás neměl rád!

Edmond Rostand (Cyrano z Bergeracu), překlad Jaroslav Vrchlický

oOo

Schylovalo se k podzimu. Přesto stále ještě vládlo léto, setrvalo až do následující středy. Byli venku, byl krásný den. Hnědé listy získaly pod slunečnými paprsky teplý odstín, slunce pokrylo celou přírodu neobvyklou krásou.

Venku zůstalo i velké množství studentů – byla sobota, jedna z posledních hezkých sobot až do příchodu jara – a všichni je sledovali. Nervózně si pohrával se šátkem na krku, aby se ujistil, že má uzel na správném místě, od té doby, co ho nosil, se z toho stal reflex.

Křiklan pokračoval s výukou lektvarů i tento rok, dokud se Severus definitivně nerozhodne, jestli se toho místa ujme, nebo ho oficiálně opustí. Hermiona trvala na tom, aby ho od začátku školního roku přijal, a nakonec to byla Minerva, kdo se vyjádřil v jeho prospěch a dal mu ještě další rok rozhodování k dobru. Měl pouze jedinou podmínku, tu stanovila Poppy, že musí vyrábět lektvary pro ošetřovnu. Než aby jejich výrobu svěřila Křiklanovi, raději je kupovala v Prasinkách nebo na Příčné.

Nastěhoval se zpátky do svých komnat ve sklepení, Křiklan tam pod záminkou revmatismu toužil zůstat co nejkratší dobu.

Hermiona bydlela v jedné z věží. Zůstala společně s dalšími dobrovolníky, aby pomáhala s opravami na hradě, který stále nebyl v původním, předválečném stavu. Pokud by byl upřímný, pravděpodobně by si pomyslel, že zůstala, aby ho mohla nadále kontrolovat.

Plýtvala životem, který jí byl svěřen – svým osudem – a plýtvala jím kvůli téhle otevřené zlomenině, kterou utrpěl současný cyklus. Proč? Byla tu sama. Potter se na hradě čas od času objevil, aby pomohl s rekonstrukcí – a viděl mladou Weasleyovou – ale Weasley se nevrátil.

Došlo mezi nimi k nějakému nedorozumění a Weasley potřeboval čas, aby se s tím vyrovnal. Alespoň podle toho, co mu Hermiona sdělila. On však tušil, že příčinou tohoto nedorozumění byla především ona, vzhledem k tomu, že když mu to vyprávěla, nehezky zrudla a za každou cenu se vyhýbala jeho pohledu.

Zrovna ona, která mu vyčítala, že si dostatečně neužívá života – proč ho nenechala na pokoji a nešla si užívat toho svého?

Vstoupili do Zapovězeného lesa, a jakmile je skryly stromy, chytila se ho za paži a přitiskla ji k sobě, pak své sevření povolila, aby ho mohla pravou rukou lépe obklíčit.

Volnou rukou ukazovala cestu, kterou šli tenkrát s Umbridgeovou, a zdála se tak spokojená, že cítil, jak mu z plic lehce uniká vzduch, jako by se měl rozesmát.

Smát se, smát se situaci, která skončila bojem na Ministerstvu, která ji poslala na ošetřovnu, aniž by v tu chvíli bylo jisté, že se podaří ji zachránit – a on se cítil tak bezmocný, vinný... A Brumbál mu to tenkrát vyčítal-

Poskakovala vedle něj s radostí děvčátka. Nechybělo mnoho, aby tím děvčátkem byla, a přesto měla v nadšených gestech eleganci, v klokotavém smíchu ženskost – ve smíchu, který mu nekonečně dlouho rezonoval v hlavě, až si začal připadat lehkomyslně – a to všechno křičelo proti, to všechno z ní dělalo ženu.

„Podívejte!" řekla a pokoušela se zachytit list, který se mu usadil na rameni. Musela si stoupnout až na špičky, aby ho sebrala. „Je skoro tak velký jako moje dlaň."

Po tisící jí věnoval uštěpačný úsměv.

„Dubový list starší dvou let by byl větší než vaše dlaň, slečno Grangerová."