Duodecim

14. Duodecim I

To všechno bylo strašlivé, pochmurné a zlé,

Tam v hrobce, kde se probouzelo svítání mdlé

Victor Hugo (La Fin de Satan)

oOo

Jakmile se probudil, spatřil Grangerovou. Usmála se na něj a jako paralyzovaná zacouvala zpátky k nohám postele. Co mu chtěla? Proč změnila cyklus? A měla vůbec právo to udělat?

„Ššš," slyšel. „Ššš. Uklidněte se, profesore Snape. Dýchejte."

Dýchejte! To byla její největší obava! Nebelvíři a jejich priority ho konsternovaly. Nepotřeboval dýchat, potřeboval vědět, co se děje, co se bude dít.

A poprvé potřeboval vědět, co se stalo, co se odehrálo v minulosti. Je Temný pán mrtvý? A pokud je mrtvý také Harry Potter, co dělá Grangerová u jeho postele? Proč nemá ve tváři vepsaný skličující smutek? Co se nepovedlo?

Chtěl se jí zeptat, ale z bolavého hrdla mu vyšlo jen drsné vydechnutí.

„Ššš," zopakovala. „Všechno bude dobré. Voldemort je konečně zničený, a Harry přežil! Jste v bezpečí, na ošetřovně."

Suché rty profesora Snapea se pohnuly. Dala mu napít lektvaru na spaní – čekal, že se rány opět ozvou, ale zdálo se, že se mu hlasivky pomalu dávají do pořádku.

„Dýchejte, dýchejte, dýchejte..." slyšel.

Hlas Grangerové se postupně vzdaloval, přestával rozeznávat slova. Zbyl jen zvuk, uklidňující vibrace, která oslazovala jeho nekonečný pád do černých hlubin.

oOo

Měl horečku. Věděla to i bez diagnostických kouzel madame Pomfreyové. Bledé tváře se leskly a růžověly, na čele mu perlily krůpěje potu. Pod přikrývkami sebou házel, hlavou prudce otáčel ze strany na stranu, jako by chtěl odehnat neviditelnou mouchu.

„Grangerová," zachrčel neobvykle hrubým hlasem.

„Ššš," řekla znovu a hledala vlhký kapesník, kterým by ho zchladila.

Vidět profesora Snapea nemocného pro ni bylo stresující. On... byl nedotknutelný... jiného Snapea nezažila. Nikdy na něm neviděla pomačkané kalhoty, nikdy neviděla žádný z jeho mnoha knoflíků, které se skrývaly pod pláštěm. Až do chvíle, kdy mu ten obrovský had prokousl hrdlo.

„Grangerová!" zavolal na ni ještě jednou. Našel její ruku a příliš silně stiskl. Otevřel zamlžené oči s nadměrně rozšířenými zornicemi. „Jaká je vaše role?"

Zmateně otevřela ústa a pak je zase zavřela. Horečnatý pohled ji propaloval. Ještě silněji stiskl její předloktí.

„Odpovězte mi," požadoval. „Odpovězte mi! Jaká je vaše role?"

„Je mi... líto, profesore Snape, ale nerozumím vám."

Zamrkal a trochu povolil sevření. Byl zmatený. Měla pocit, jako by mu právě prozradila, že magie není skutečná, že postel, na které leží, je pouhou iluzí. Rychle potřásl hlavou a znovu se na ni zadíval. Když se pokusil promluvit, byl jeho hlas slabý jako dech. Z poraněného hrdla mu vyšel jen sotva slyšitelný zvuk.

„Každý z nás má roli, kterou musí hrát," řekl. „Misi, kterou musí splnit." Zamračil se. „Něco, co je nutné udělat. Jaká je vaše role?"

„Já... já nevím, profesore Snape," zašeptala a sledovala, jak se mu oči naplňují údivem. „Já... až budu prožívat svoje poslední chvilky, určitě pochopím. Nebo si uvědomím, že můj život byl úplně k ničemu."