Duodecim

17. Duodecim IV

„Ne!" zašeptal. „Ne! Tato má nevíra byla jen počátkem zapomnění; ale tu srdce nanovo puká a již hladoví po pomstě."

Alexandre Dumas (Le Comte de Monte-Cristo)

oOo

Grangerová se zdála být koncem války nadšená, nevypadala, že by trpěla syndromem přeživších, nezdálo se, že by ji o radost připravila smrt těch, které sama viděla zemřít. Všechnu svou pozornost a energii soustředila na něj. Snad proto se dokázala se svým zármutkem vypořádat lépe než ostatní...

Přesto bylo několik jejích přátel po smrti; spolužáci, členové Fénixova řádu, o nichž věděl, že jí byli blízcí. V nepřerušitelném proudu slov, kterými ho zasypávala, zachytil, že má rodiče v Austrálii, že si nepamatují na ni, na svůj předchozí život, že neví, kým byli.

Vysvětlila mu, že nenašla žádný způsob, jak jim vzpomínky bez následků vrátit; riziko bylo tak vysoké, že zůstala jen malá šance na úspěch. Podle toho, co o paměťových kouzlech věděl, měla pravdu – když její domněnky potvrdil, cítil se vinný.

Samozřejmě jí pomáhala skutečnost, že její dva nejlepší přátelé přežili stejně jako oblíbení učitelé – vyjma Lupina, alespoň podle toho, co věděl – smrti unikli. Jak o tom tak přemýšlel, neznal žádné další její přátele, jen rezavého ztřeštěnce a pana Vyvoleného.

Byla i ona trochu osamocená?

Musela si nést traumata, která bylo třeba zahojit; často si na její ruce všiml vyrytého cejchu, který tam zanechala Belatrix. Tohle mu také vyprávěla, když se snažil její slova dešifrovat, viděl, jak postupně bledne. Její jizva byla zcela jisté méně fotogenická než blesk na Potterově čele. Ale nezdálo se, že by k Belatrix kdy cítila nenávist – možná ji už necítila – když mu převyprávěla ten den, který musel být jedním z nejhorších v jejím životě. Měla rovná záda, ruce položené na kolenou a jemně se kousala do spodního rtu.

Opakovala mu, jak je šťastná za svobodu, šťastná, že může dělat to, co chce, aniž by se nad ní vznášela hrozba Temného pána. Tak proč vyplýtvala tolik času vedle jeho lůžka, když se cítila natolik svobodná, aby si plnila své sny?

Věděl, že její sny se především týkají práce – získat místo na oddělení Kouzelné spravedlnosti anebo možná jednou učit formule v Bradavicích.

Mohla si právě ona, klíčová postava závěrečné bitvy, neuvědomovat, že tohle je její úkol v celém řádu věcí? Nebo byl její smysl života úplně jiný? Kolika paralelami už prošla? Kolik zásadních rozhodnutí může ještě učinit? Kolik rozhodnutí bude učiněno za ni? Zůstane opuštěná ve světě zamlženém volbami, ke kterým se sama nerozhodla?

Bylo to proto, že snila o tom, jak po válce za vším udělá tlustou čáru, že pro ni celá válka bude znamenat jen slepou uličku? Nežila z těch ohromujících plánů, které si vybájila a které jí musely alespoň trochu pomoci nést tíhu viteálů?

Proč nechtěla, aby je Weasley opustil, Pottera a ji? Proč mu odpustila?

Mohl mít s přítelkyní, jakou byla ona, jiný život? Stali by se přáteli, kdyby se jako studenti z jiných kolejí setkali v Bradavicích? Vybrala by si Poberty nakonec i ona?

Býval přesvědčený, že zášť by ho pronásledovala neustále, že by měl strach ji opustit. Že by jí zůstal věrný, ne že by ji celý čas přiživoval. Ale teď si nebyl jistý.

Býval přesvědčený, že si vzpomíná na minulé křivdy, protože ví o paralelách. Ale teď, když jeho role skončila a když zůstal jen na scéně života, publikum a porota odešly, neznal text – kdo ví, co se stane v dramatu po přehrání posledního dějství? – zdálo se, že se mýlil.