Duodecim

19. Duodecim VI

Tázal se, odpovídal si a ty odpovědi ho děsily.

Victor Hugo (Les Misérables)

oOo

Nevěděl, co během těch dnů dělat. Ztrácet čas, to dělal, ano, dělal to léta. Drolil každou stojatou hodinu po hodině, střežil bradavické chodby a věděl, že stejně dobře může zůstat nehybně stát, čas si vás tak jako tak najde.

Ten, který přežil. Haha. Pěkný případ. Přežít, uniknout smrti, to by dokázal každý trochu schopnější člověk. Sám čas ji občas zhatil, bylo by pošetilé myslet si, že právě on je vždy viníkem.

Před časem se přesto ochránit nedokážeme. Ani smrt ho nezastaví, nic ho nezpomalí, nic ho nezrychlí, nic mu nedokáže zabránit, aby se obrátil, vždycky začne nanovo.

Až do téhle chvíle nechal čas, aby ho požíral, a zkoušel se vší silou vyhýbat životu.

Ale co musí udělat teď? Zdálo se, čas přestal zajímat. Jistě, stále plyne, ale s jakým úmyslem? Jaké nitky spřádá?

K čemu je dobré přestat mít obavy, přestat mít strach z ostří času a zůstat nehybně stát, k čemu je to dobré?

Bříšky prstů se dotkl rozdrcené duše toho mladého muže, kterého nechal za sebou. Zůstal v minulosti, nezměněný, ale tenkrát se museli rozdělit. I on, jeho dvojník, dospěl. Žil tak jako ten druhý, kterým se stal, a nyní nebyl ani jedním z těch dvou.

Chtěl by s ním mluvit, s tím mužem z uplynulých paralel, který se rozhodl splnit poslání, který si vyrobil brnění – aby ochránil svou už beztak rozlámanou duši.

Chtěl se ho zeptat: Vidíš, kým jsem se stal? Poznal bys mě vůbec? Zklamal jsem tě? Důvěřuješ mi ještě?

Chtěl, aby mu tenhle Severus řekl, že se nikdy nerozdělili, že jednal správně, že ho nezradil; on, který zradil téměř všechny ostatní.

Mohl mu položit tuhle otázku, ale pokud pokládáte správné otázky, riskujete, že se dočkáte odpovědí.

A tak v něm hlodalo stále víc otázek, na které odpověď nikdy nedostal.

A pak chtěl vědět, jestli byl opravdu ten druhý; skutečně je pozdě, aby se stal tím, kým býval?

Co měl udělat, aby se jím stal? Jak to měl uchopit? Ale v otázce, jejíž odpovědi se nejvíc obával, se zrcadlily další.

Zapomněl jsi na mě?

Zapomněl jsem na tebe?

Věděl, že co zapomeneme, zmizí, zmizí jen na tak dlouho, dokud vzpomínky znovu neoživíme. Byla tam jen přítomnost, jen čas držený ve vzpřímené poloze, všechno, co zbylo – minulost a budoucnost – zůstalo v poli vzpomínek.

Pokud zapomínáme, vše mizí v dunách času, odváto ze skutečnosti.

Jsme součtem vzpomínek a prázdnoty všeho zapomenutého.

Stín, který se za ním rozkládal, byl nekonečný. Zapomněl jediné. To hlavní. Proč jednal tak, jak jednal, a kým ve skutečnosti byl.

Co to s ním provedli?

oOo

Květnová bitva změnila život na hradě, a to podpořilo jeho dojem, že se nachází v paralelním světě spíš než v jiné paralele světa totožného.

Vyučování stále nebylo obnoveno a tento život neměl nic společného s běžnými letními prázdninami.

Profesoři, kteří obvykle odjížděli za svými blízkými či vzdálenými rodinami, tu stále byli a zůstali i někteří studenti, aby pomohli s opravami. Stále sem proudily davy – kouzelníci nebo čarodějky, kteří přišli na jedno odpoledne podat pomocnou ruku, truchlící, kteří tu byli, aby vzdali hold mrtvým, novináři, politici... Kde byli všichni tihle lidé během bitvy?