Duodecim

12. Interlude

O málo chvilek jen lká nadarmo mé hoře,
čas prchá, jen se kmit.

Alphonse de Lamartine (Jezero), překlad Jaroslav Vrchlický

oOo

Probudil se na nástupišti. Bezděčně se chytil za krk. Nic. Otočil se a upřel pohled na veliké nádražní hodiny. Mlha mu olizovala chodidla, přesto necítil chlad. Nástupiště musel ohřívat žár z lokomotivy. Možná to byl kouř, nikoliv mlha...

Posadil se na lavičku. Byl naprosto vyčerpaný. Naprosto vyčerpaný.

Nikdy si nepředstavoval, že zemře zrovna takhle. Dal by přednost jiné možnosti: snad že sám Temný pán proti němu pozvedne hůlku. Nebo že se vrhne před Pottera a bude zasažen kletbou přímo do hrudi. Ale ne takhle – ne v Chroptící chýši! Osud rozhodně nepostrádal špetku ironie. Zemřít prokousnut obrovitým hadem, navíc kvůli hůlce, které nevládl! Jeho smrt byla potupná. Zemřít před Grangerovou a tím paviánem s dlouhýma rukama. Být nucen předat své vzpomínky Potterovi, vzpomínky, které mu vytékaly ze všech kožních pórů, které se táhly po zemi v nechutných cárech! Dokonce i smrt si s ním krutě pohrávala.

Pozbyl i poslední vítězné špetky. Úkol splnil – udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby ochránil Harryho Pottera i jeho přátele. Stále měl pocit, že cosi postrádá. Byla to snad smrt Temného pána?

Předpokládal, že si rozpomene na důvod, který ho přiměl plnit úkol zuby nehty. Když umíral, řekl si, že za to možná opravdu mohla pouze Lily, že měl Brumbál pravdu; tak proč nic necítil, když ještě jednou spatřil její oči?

A teď bude muset znovu prožít celý svůj život, aniž by mohl cokoliv udělat jinak. Možná vyjma smrti – tak tohle na něj čekalo? Musí zemřít jinak? Ale ne, Brumbálův plán se odehrál k všeobecné spokojenosti. Musí si přiznat, že se už nikdy nic nezmění.

Hodiny začaly znovu odbíjet.

„Dost!" zakřičel a vrhl se na ně. Chytil ručičky. „Dost! Nemůžu... nemůžu to zase prožít! Dost!"

Po jeho bledých a propadlých tvářích se kutálely slzy. Byl tak vyčerpaný.

Odbíjení hodin mu znělo v uších. Můžu ti vzít všechny vzpomínky. Nebudeš vědět, že jsi svůj život už prožil, že jsi napáchal stejné chyby. Rovnováha věcí způsobí, že svůj úkol splníš. Bude to jednodušší: nepoznáš ji. Můžu ti pomoci. Můžu tvůj život udělat lehčí. Můžu ti dát zapomnění.

„Ne," zašeptal objímaje hodiny, nohy opřené o jejich okraj. „Ne, ne moje vzpomínky..."

Proč si je chceš uchovat? Obtěžkávají tě. Zpomalují. Tráví tvůj život. Nikdo další pod tíhou vzpomínek, cyklů a paralel nežije. A ty budeš prožívat přesně totéž; jednáme tak, aby nikdo z dané cesty nesešel. Vždy zabráníme chaosu. Dej mi je.

„Přestaň," nakonec prosil, „přestaň se otáčet. Dej mi čas. Potřebuju čas na odpočinek. Potřebuju spát. Všechno zapomenout, a přesto po probuzení opět nalézt."

Nemám čas. Nikdy. Pokud si myslíš, že čas má čas, mýlíš se – on sám je čas.

„Dlužíš mi ho!"

Proč?

„Protože jsi mi něco vzal! Musíš mi ho dát! Proč nejsi nestranný? Proč mě nenávidíš? Proč skrýváš můj smysl života tak hluboko do mé mysli? Proč jsi mi ponechal všechny vzpomínky a vzal mi pouze vědomí, proč je musím stále prožívat? Proč?"

Desáté odbití ho zasáhlo jako šílený chechot, ponechalo ho vylekaného a křičícího, křičel, aby přehlušil hřmot, hřmot času, který plynul: lidé... jsou zřejmě bytosti zábavné.

A otevřel oči.