Duodecim

Duo

To, co chybí mému současnému úsudku, je přesné posouzení minulosti, neboť na tuto minulost nahlížím z opačného konce.

Alexandre Dumas (Hrabě Monte Christo)

oOo

V prvních letech života nepřišlo Severusovi na mysl, že by mohl být normální; věděl, že je divný, otec mu to pravidelně připomínal – a přizvukovaly mu i některé matčiny myšlenky. Věděl také, že je kouzelník a že pro matku to normální je, pro otce nikoliv.

Severus měl jen zřídkakdy příležitost se zasmát a pokaždé to znělo stejně dutě jako otřepaný žert.

Za celý život si nepamatoval okamžik, kdy by nebylo normální vědět, co se stane. Neměl o tom sice neustálé povědomí, ale v některých momentech se odkudsi vynořil zřetelný obraz. Matka tomu říkala instinkt. Otce pravděpodobně napadlo, že takové předtuchy nějak souvisí s magií, a to nebylo nic pro něj.

Jednoho dne ovšem pochopil. Matka ho tehdy učila, jak vyléčit spáleniny. Neměli místnost, kterou by mohli nazývat laboratoří, jejich dům sotva stačil pro tři – matka ostatně nikdy nemluvila o domě, říkala jen slepá ulička. Otec jejich dům nazýval barák a on, on se o něm neodvážil smýšlet jinak než jako o místě, kde žil.

Zapálili si oheň ve výlevce, matka odněkud vyndala kotlík. Lektvar byl průhledný, skoro čirý.

Vysvětlila Severusovi, že výlevka kvůli své výšce není na přípravu lektvaru ideální – že by bylo mnohem lepší, kdyby měla o dobrých třicet centimetrů méně – a znovu mu podrobně popsala laboratoř, kterou by si ráda nechala postavit. Severus znal její vyprávění nazpaměť. Jako pohádku, která se vypráví každý večer na dobrou noc.

„Pozor, Severusi," řekla. „Nepřestávej míchat."

S nadšením k ní zvedl velké oči. Zdálo se, že ho matka pohledem doslova hltá.

„Zhoustne," řekl. „Za deset minut."

„Prosím?" zeptala se, aniž by mu věnovala plnou pozornost, a koutkem oka hlídala oheň pod kotlíkem.

„Zhoustne," trval na svém a jeho oči byly plné nadšení, které mohly přivodit jen lektvary. „Změní konzistenci na oranžovou pastu."

Tentokrát na něm matčin přísný pohled spočinul.

„Jak to víš?"

Neznatelně se zamračil. Vypadalo to, že chce zmizet – viděla, jak se jeho oči střídavě dívají doprava a doleva – ale aby dohlédl do kotlíku, seděl na stoličce jako přikovaný, svého lektvaru se v žádném případě vzdát nechtěl.

„Řeklas mi to," odpověděl.

„Nevzpomínám si," nedůvěřivě trvala na svém matka. Severus se ošíval jen vzácně. Obvykle byl nepřirozeně nehybný, bez výrazu i pohybů. Naléhala na něj. Byla přesvědčená, že něco skrývá.

„Nebo," řekl, „to prostě vím. Občas takové věci prostě víme."

„Severusi," povzdechla si, „takovéhle věci nemůžeme prostě vědět. Můžeme si je přečíst, může nám je někdo říct, můžeme být dostatečně schopní a předvídat reakce související s tím, co víme. Prohledával jsi můj pokoj? Četl jsi nějakou knihu?"

Tentokrát se díval přímo na ni.

„Ano," odpověděl.

Pro ni to byla pravda. Ne tak pro něj. Znal takovéhle věci. Věděl, že oheň pálí. Věděl, že je voda mokrá. Věděl, čemu se podobá vysněná laboratoř jeho matky. Tohle všechno se naučil. Ale také věděl, že z lektvaru proti spáleninám se stane hustá hmota, oranžová pasta. Občas věděl, co mu otec večer řekne. Tohle všechno se nenaučil. Věděl to. Vždycky to věděl. Takový se narodil.