Duodecim

Quator

Nejsem již dítětem – viděl jsem nach,

teď jsem již dospělým, poznal jsem strach,

krvavé slovo a zabitý den.

Hanuš Hachenburg (Terezín)

oOo

Byl teď sám.

Lily... Hnusila se mu. Zradila ho. Donutila ho zaplatit. Zasloužil by si, aby s ním jednala jako s neviditelným, aby s ním nemluvila a vůbec nebrala v potaz, že existuje. Ale proč se musela usmívat na jeho největšího soka, kterému sice dlužil za život, ale který se k němu od prvního dne choval jako k méněcennému? Bolest a hněv způsobené každou Potterovou a Blackovou poznámkou ho uvnitř hořce pálily.

Lidská duše odpouští jen proto, že zapomíná. Nevrací se ke starým zraněním, protože už není schopná se na ně upamatovat, na ty potupné, trpké bolístky, nenávistné a plné touhy po pomstě. Jenže vše, co zapomene duše, zanechá krvavou stopu v srdci – a tak v každé instinktivní reakci můžeme zahlédnout onen otisk; a pokud se nad ním pozastavíme, pokud se podíváme zpět, uvidíme velké zkvašené skvrny na plátně minulosti. Stále se rozlézají, až jednou vše neprodyšně překryjí.

Někteří lidé se obávají hněvu a rozhořčení. Severus nikoliv. Pěstoval si je. Věděl, že každá paralela je průhledná jako neúplná napodobenina a že skrz ni cítíme všechny křivdy minulosti. Že přítomnost je jako minulost, neboť v ní není ani zapomnění, ani odpuštění.

Každá nespravedlnost mu v srdci rozžala uhlík nenávisti. Dmýchal tak dlouho, dokud nevznikl plamen. Proč by měl zapomenout na bolest, kterou mu způsobili? Proč by jim měl odpustit? Jim, jim, kteří si nepamatovali. Ale on ano. Věděl, že tohle chování cyklus po cyklu opakují. Zlomyslně se ušklíbl. Věděl. Vzpomínal si! Možná byl jediný, kdo si vzpomínal.

oOo

„Mě bys nechtěl naštvat, Blacku."

„Ale jo," zasmál se Sirius. „Jen se naštvi, Smrtijede."

Severus zdvihl hůlku – Black byl vlevo, Potter vpravo, Červíček se musel zahrabat někam do tmy. Necítil nic než touhu zvítězit. Ale věděl, že se nesmí příliš rozzuřit. Nesmí překročit určitou hranici.

V tvářích jim četl, co se chystají udělat. Odzbrojil je oba, hůlky odhodil na opačný konec místnosti – ne vždy bylo vítězství tak jednoduché. Lepšil se. Lehce se naklonil a vlasy si odhodil dozadu. Na rtech mu pohrával úsměv – úsměv oslavný, vítězoslavný – krutý.

Vrátil se do ložnice, lehl si na postel a cítil, jak postupně vychládá; radost z vítězství, chuť vysmát se poraženým do tváře, to všechno se zhroutilo a zůstal jen nejasný pocit nespokojenosti. Mám úkol, opakoval si. Mám úkol a tohle je jen maska. Jen role. Jejich utrpení by mi nemělo působit takovou radost.

Přesto působilo.

Mám úkol, neustále si opakoval. Musím se stát Smrtijedem. Železná ruka mu sevřela plíce. Škytl a natáhl se k čelu postele. Nemůžu. Nemůžu! Černá magie by nade mnou zvítězila.

Chtěl odejít, chtěl utéct, jenže nikdy nebude moct běžet dostatečně rychle, nebude moct se ukrýt dostatečně daleko, protože záleží na něm, jestli se pokusí uniknout, a na tom pocitu v jeho hlavě a na zlověstném osudu, který pro něj kdosi neznámý vyvolil.

A tak jen mdle kroutil hlavou a pokoušel se vytěsnit proud myšlenek, nechtěl přemýšlet... Kdyby mohl jen opravdu rychle, opravdu silně dýchat, udusit se a konečně zmizet!