BTS a vražda v hotelu s psím masem

Prolog - Rod kapitána Jina

Bývalý mafián Sup Jin, nyní lépe známý pod jménem Kim Seokjin, nejlépe známý jako spoluvlastník společnosti JinHit pod oslovením „kapitáne" (s výjimkou jednoho kolegy, který ho oslovoval „ožralý hovado") si velmi rád hrál s časem. A čím více se časem zabýval, tím lépe ho dokázal ovládat a kontrolovat. Nebo si to alespoň myslel.

Ještě pár dní před převzetím společnosti, bývalého Odboru předcházení historickým katastrofám, se vrátil do roku 1875, kde původně bydlel, protože mu bylo líto nic po sobě v tomhle roce nezanechat.

Slečna Jihyun pocházela z bohatého rodu šlechticů, takže se nemusela vesměs o nic starat. Všechno, co si zamanula, jí bylo (doslova) přineseno na stříbrném podnose. Její otec se staral o majetek, její matka skončila v ústavu pro choromyslné, protože trpěla chorobnými bludy (a nikdo netušil, jestli byla prostě jenom nemocná, nebo proto, že většinou nepohrdla nějakou tou dávkou diamidu kyseliny lysergové, drogy dnes lépe známé pod zkratkou LSD), takže Jihyun byla od svých patnácti let víceméně paní domu.

Asi si říkáte, jak rozmazlená slečna Jihyun souvisí s celým následujícím příběhem, viďte? Odpověď zní tak, že hodně.

V celém jejím životě ji potkalo jenom jedno velké neštěstí. A to tehdy, když ji na vycházce přepadnul člověk, který vypadal hůře než trhan (a pro jednou se tak dokonce obléknul zcela záměrně), přimáčknul ji ke stromu a udělal jí dítě. To je naprosto poslední, ale přísaháme, že opravdu už poslední, zaznamená událost z života mafiána Jina, který tak splnil své smyšlené poslání v tomto století, a plánoval se vrátit do století dvacátého prvního, kde již více dětí neplánoval, aby mohl mít čas na jiné věci, které ho průběžně napadnou.

První a poslední věc, co od něj Jihyun kdy slyšela, bylo: „Omlouvám se, ale věřte mi, že to bude stát za to."

Jihyun, která jako jedinou užitečnou věc v životě udělala to, že svědomitě vychovala svého syna Kijoona, a která definitivně opustila svět v roce 1934, aniž by se dožila svého vnoučka, se bohužel nikdy nemohla dozvědět, jak moc velkou měl ten trestuhodný člověk, který ji znásilnil, pravdu.

Vnuk Jina a Jihyun se narodil již velmi stařičkému Kijoonovi a jeho naopak velmi mladé a ambiciózní ženě (míněno zlatokopce) až na sklonku Kijoonova života v roce 1956.

Mocnář Kijoon se vzdal šlechtického titulu (poněvadž mu takové věci připadaly již poněkud staromódní) a za svůj životní úspěch vždycky považoval vybudování luxusního hotelu v centru Soulu. Tento hotel se jmenoval Psí maso, dokud ho se ho v roce 2002 Soulská hygienická stanice nerozhodla zavřít, pro náš příběh (který se bude částečně odehrávat v roce 1986 a částečně v současnosti) je tento hotel však velice stěžejním místem.

Kijoonův syn se jmenoval Minho, a když jeho otec v úctyhodných jednadevadesáti letech odešel na onen svět za svou matkou, bylo mu již dvacet let, což se zdálo být dobrým věkem pro to, aby rovnou převzal byznys. Jistě, jeho matku zlatokopku (dále budeme tuhle svini nazývat prostě jen „zlatokopkou") tahle situace trošičku zaskočila, protože předpokládala, že dědit bude v první řadě ona (proto si toho starouše přeci brala, no ne?!), a tak zahořkla ještě více než předtím.

Minho nebyl špatný člověk, jenom byl trochu po dědečkovi. A tím nemyslíme jenom to, že měl podivné nápady (a choutky), trochu víc smůly, než bylo možná nutné, a sem tam i víc štěstí, než bylo nutné, byl mu rovněž nesmírně podobný.

A to nejednomu aktérovi následujícího příběhu popletlo hlavu, ale o tom později...