BTS a vražda v hotelu s psím masem

Kapitola 11 - Co se dělo v JinHitu během tajné mise?

Za Minhem do věznice poslali Jina samotného, protože Jimin a Hoseok právě zachraňovali chuděru Taehyunga (spíše se hádali, kdo z nich jej půjde zachránit, a hádali se tak dlouho, až to museli vyřešit osvědčenou metodou kámen-nůžky-papír) no a Namjoon se třásl jako sulc v zasedací místnosti na židli a čekal na příjezd ministra cestování časem.

Ministr doufal, že šéf JinHitu má opravdu dobrý důvod si jej k sobě zvát, a přestože zněl opravdu ustaraně a naléhavě, pan ministr byl bohužel zvyklý, že na něj lidé často šijí kdovíjaké boudy. To naštěstí Namjoon, který s ním plánoval vést přátelský rozhovor o dinosaurech, prozatím netušil.

Prvně se ale vraťme do věznice za Jinem a Minhem. Je pravda, že Jin vzhledem k počínajícímu poslednímu stádiu alkoholismu před... no asi před smrtí... nebyl příliš při smyslech. Nebylo ještě ani půl desáté dopoledne a on už zase musel pracovat. Práce je podivná věc. Ale tak aspoň ho zatím nevyhodili. I když to byla asi blbost, když byl teď spoluvlastníkem firmy, že jo?

Krom složitých úvah už měl na jazyku jenom prášek proti bolesti hlavy a jedno jediné jméno.

„Yoongi," vyřkl Minho celý zděšený, jen co Jina viděl přicházet do místnosti pro návštěvy, jako by mu četl myšlenky.

Jin se zarazil. To je opravdu vždycky tolik čitelný? „Jak jste uhodl, co chci říct?" zamračil se.

Minho, který se hlavně snažil nesoustředit na podobu mezi jeho mladým já a Jinem, si ho vůbec nevšímal. „Něco mu udělám," pokračoval zoufale. „Vím to."

„No to byste si zkusil," opáčil Jin a konečně si s těžkým žuchnutím sedl naproti němu. „Tak o co jde, kápo?" Utrousil. „Nemám na vás celej den." Dodal, i když na něj technicky vzato celý den měl.

Minho nechápal. „Vždyť jsem vám to právě řekl. Váš agent je v nebezpečí. Moje mladé sebestředné já na něj zaútočí." Chtěl zoufale vykřikovat, ale přitom musel spíše šeptat, aby je neslyšela ostraha. Minho víceméně nesnášel svůj život.

„Proč? Jak?" začal třeštit oči Jin, který se konečně začal chytat.

„Jak to ještě nevím," povzdechl si Minho, který měl své vzpomínky, nebo co to vůbec bylo, trochu v mlze. „Odpověď na otázku ‚proč' je jednoduchá. Protože svede Jihyo. Nebo ona jeho. Je vlastně jedno v jakém pořadí, ale přijde na to."

Jin se začal smát a máchat okolo sebe rukama jako postižený lachtan. Až po několika minutách zjistil, že druhý muž se až tolik nebaví, a odkašlal si. Potom neurony v jeho mozku opět vydaly jednorázový signál, a on se naštval. „Chcete mi snad říct, že mi bude nevěrný?!" praštil pěstí do stolu, než si uvědomil podstatnou věc, tedy tu, že je poněkud těžké být nevěrný někomu, pro koho neexistujete.

„Podívejte," prohlédl si zkroušeného Jina Minho. „Já netuším, jak důvěrné vztahy mezi sebou vy dva chováte a nechováte. Ale to nemění nic na tom, že ho musíte ochránit. Když už vás sem poslali, nejspíš neměli nikoho lepšího po ruce, což je krajně nemilé pro nás oba, ale tak trochu to činí celou situaci vaší zodpovědností, nemýlím-li se."

Jin znechuceně ohrnul nos. Nesnášel zodpovědnost. Ale Yoongiho přeci jenom ještě stále asi miloval. Nemohl snést pomyšlení na to, že se ho někdo (kromě něj) dotkne. Ale snad ještě horší než to, bylo pomyšlení, že by měl nečinně přihlížet tomu, jak mu někdo – kdokoliv – ubližuje.

Nesnášel svého vnuka za to, co mu právě řekl. Nesnášel Jihyo za to, že jeho milého (s ohledem na relativnost času) přivedla, možná právě přivádí a možná ještě přivede k nějakému velkému maléru. Nesnášel sebe za to, že vůbec zplodil toho mizeru Kijoona, který neměl ve vínku nic jiného než plodit další mizery.