Básničky Ztracené Dušičky

Láska

Jak oblaka v dáli,
žije život svůj.
Jak nebesa spali,
já chci znát osud svůj.

Jeho slova léčí rány,
které on mi působí,
není však na krásné pávy,
Kteří oko pohladí.

Jako anděl objeví se
jen jedinkrát za život,
mnozí z ďáblem pletou si tě,
Si jen jedna, na život.

Ať srdce tě mučí dál,
jen on je stálý,
a odejít, neodchází,
a stále ti to nedochází.

Co? Že peklo bývá nebi blíž,
než si ty, kdy pomyslíš
a pravda co za touhou skrytá
létá, ale nenaříká.

Spoutává tě zas a zas,
jak jed je ve tvém srdci,
touha říká, tak pojď přeci,
zalep díru, ve svém srdci.

Zůstaň stát a nehýbej se,
snaž se žíti sama
a zničíš svoji svatozář,
a zblázníš se, i tvá tvář.

Bolest patří k tomu všemu,
touhu nech dál spát,
a díky za to, stvoření
jen z tebe jsou jeleni.

Jsi jak obraz,
tak moc krásná,
jsi jak odraz,
tak nejasná.

Života plná,
bez i sním,
jen o tobě,
každý sní.

A kouzel plná,
tvoje zář,
tím končí moje
dětská stáž.