Básničky Ztracené Dušičky

Věčnost

Tak, a je tu zas
Tichý, jako mráz,
Co neslyšně se přikradl,
A tiše, si tě odvedl.

Co tiše vkradl se,
Do přízně tvé,
A zničil se,
Z ran tvé

Hole mocné,
Co ticho nikdy neschová,
Z hole magické,
Co taje, nikdy neskrývá.

Co hluk v temné ticho mění,
A Lásku vnes do zapomnění,
Z něhož cestu ven,
Našel snad jen Sen.

Sen, co polichocen Smutkem,
Co smál se, kdysi moc rád s Skutkem,
Co tiše se vytratil,
Když zjistil, co vše stratil.

Ten Sen, co cestu našel,
Našel díru v srdci tvém,
Na konec rána nedolezl
A ticho, klidně nepřevezl.

Taje ukryl,
Co jiného dělat měl,
Když ticho zákeřné,
Nikdy nenašel.

Když pokusil se jíti dál,
Nenašel nikoho, kdo by o to stál,
A nenašel klid,
V síti tichých chyb.

Přenesl Lásku, z sítí trápení,
A pokusil se udělat vše,
Co utrpení ničí,
A nedokázal najít to, co v zemi tiché klíčí.

Klekl si vedle ní,
A pokusil se dát se jí,
Byť znal, marné trápení,
Co duši, stáhne k trpění.

A nevzdával se, dál chtěl žít,
A snaha najít konec,
Nezapomněl nikdy ale,
Co právě teď, je zřejmé.

Že Láska, věčná býti nesmí,
Neb zabije ji, každý kaz,
Že Láska, věčně býti nesmí,
Byť konec, přijde vždycky snáz.

Že Věčnost, nosí tichý stín,
Co skryl se rád pod křídly víl,
A nechtěl najít konec tam,
Kde konec světa nenastal.

Kde Konec našel Začátek,
Tak začal Prvopočátek,
A nakonec se našel tam,
Kde nikdo nechtěl nikdy býti sám.

Tak poznal dobro, zlo i víru,
Toho co znát jiní touží
A že není o co stát,
Tak se navždy, v tichu souží.