Tělo bez duše,
Ve kterém přebývá,
Ticho plné hluku,
Co touhou se prý nazývá.
Věčný boj pravdy a svědomí,
Kde nikdy nepomůže vědomí
Toho, co je správné,
Pouze toho, co je tvé.
Kde rána a noci jedno jsou,
Kde nikdy neusneš s otázkou
Co pravdy vlastně je,
Ve světě, marné naděje?
Proč v hrudi kousky nosíš,
Byť o nich dávno víš?
Proč v hlavě prázdno máš,
A ticho vůbec nevítáš?
Proč vždy to špatné uděláš,
Byť víš jak zlé to je,
A proč nikdy nepoznáš
To, co neublíží. Ne
Na to, jsi příliš slabá,
Jak moucha, ještě míň
Jak jedná malá molekula
Mající unést svět. Nic víc.
Nedokážeš cítit,
Duše tvá se rozbila,
Srdce rozdrobené rozpadá se,
A strach, ten roste čím dál víc,
Než touhy, stavíc
Černé zdi,
Dík za noci bezesné,
Co tvář tvou hyzdí
A noci tajemné
Co nedokáží odpověď dát,
Proč to tak bývá napořád?
Co nedokáží o nic stát,
A za to ti mám něco dát?
Tu chybu kdykoliv znova udělám,
A byť mě to příště asi zabije,
Nelituji jediné chvíle,
Kdy má mysl mohla snít,
Neb to znamená víc,
Než bdít.
ČTEŠ
Básničky Ztracené Dušičky
PoetryBásničky pro ty, co mají chuť na chvíli prožít něco jiného, než svůj vlastní život.
