Pohled Julie:
Od našeho zasnoubení uběhlo tři týdny. Přesně za týden se vdávám. Celou svatbu zařizovala Romeova matka. Od výzdoby k hostům. Aspoň, že jsem si prosadila svou a šaty si můžu vybrat sama. Když mi Romeo řekl, proč to udělal, byla jsem šokovaná. Ale pořád jsem měla dojem, že něco tajil.
Nechtěla jsem si to přiznat, ale bála jsem se. Bála jsem se svatby. Co když nám to už potom nebude tak klapat. Co když později, zjistíme, že se k sobě vlastně nehodíme. Co když budeme jako naší rodiče, kteří se ani nemilují.
Ne musím přestat. Nesmím tak přemýšlet. Miluju ho a on miluje mě. Budeme mít děti, které budeme opravdu milovat a nebudeme jim nic zakazovat.
"Miláčku musím jet pryč!" zavolal na mě Romeo. Vyšla jsem z pokoje a stoupla si na schody. Romeo stál pod schody.
"Kam jdeš?" zeptala jsem se.
"Matka mi volala, že se potřebuje na něco zeptat." vysvětli.
"Aha." vydechla jsem. "Jestli to bude něco o svatbě, prvně mi prosím napiš jo?"
"Jo." přikývl s úsměvem. Sešla jsem dolů a nechala se políbil. "Miluju tě." zašeptal.
"Já tebe víc." usmála jsem se. Dívala jsem se jak Romeo odchází. Potom jsem zašla do kuchyně a udělala si čokoládovou zmrzlinu s polevou. Měla jsem strašné chutě. Po ránu jsem většinou zvracela. Dělala jsem i těhotenský test, který vyšel pozitivně, ale chtěla jsem se ujistit. Proto jsem byla na dnešek objednaná k doktorovi, ale měla jsem ještě trochu času.
Pohled Romea:
Nasedl jsem do auta a rozjel se k rodičům. Byl jsem naštvaný. Na sebe i na otce a matku. Nemohl jsem Jul, říct o tom, že chtějí naše dítě vychovávat. Věděl jsem, že ona by to nikdy nedopustila. Proto jsem doufal, že počneme dítě později. Nejlépe až umřou, ale to může trvat.
Vždy jsem si přál mít rodinu. A je ještě lepší, že jí budu mít s Jul. Ale taky se bojím. Matka a otec udělají vše, aby se podíleli na výchově. Na výchově mé dcery nebo mého syna. A to jsem nemohl dopustit.
Dojel jsem před dům rodičů a vystoupil. Nasadil jsem si sluneční brýle a vešel do domu.
"Konečně jsi tu." hned ke mě dolítla má matka. "Musíš mi říct, kam chcete jet na svatební cestu. Aby jste nám udělali vnoučátko." Bylo mi z ní zle. Byli jsme snad mazlíčci?
"Mám toho dost." řekl jsem.
"O čem to mluvíš?" zeptala se překvapeně.
"Ty a ani otec mi nebude říkat, co mám dělat! Nenechám oni jednoho, aby se dotkl mého dítěte!"
"Víš, že můžeme Juliet ublížit!" vykřikla a už byla celá červená. Vždycky mě bavilo jí vytáčet, protože potom vypadala takhle.
"Nemůžete." řekl jsem a klidně zakroutil hlavou. "Pořád existují práva." usmál jsem se. "Je mi jedno, jestli odmítnete zaplatit svatbu. Ale nechci vás tam vidět." otočil jsem se na odchod.
"Měl by sis to promyslet! To mi tě živíme!"
"To už je minulost!" řekl jsem a vyšel z domu. Bouchl jsem dveřmi a vydal se k autu. Dálkově jsem ho odemkl a rozjel se domů. Za mojí budoucí nádhernou manželkou.
Když jsem, ale dorazil domů, Jul nebyla doma. Vytočil jsem její číslo, ale spadl jsem hnedka do její schránky. Vydal jsem se do kuchyně, kde jsem našel úhledný vzkaz.
Jela jsem doktorce. Nemusíš si dělat starosti. S láskou Jul
Zajímalo by mě, proč tam jela. Ale nedělal jsem si starosti, jak po mě chtěla. Prohrábl jsem si svoje černé vlasy a vydal se nahoru do ložnice. Vysvlíkl jsem si triko a hodil ho na židli. Potom jsem si lehl do postele a díval se na strop.
Uvažoval jsem, jak to teď s celou svatbou udělám. Věděl jsem, že Jul nebude vadit, když bude úplně obyčejná. I když vyrostla v přepychu, tak jí na něm nezáleží a proto jí tak miluji.
Miluji na ní úplně všechno. Její kaštanové vlasy, její nádherně čokoládové oči. Její smích i úsměv a taky tu vrásku, co se jí dělá uprostřed čela, když se zlobí. To všechno na ní miluju a milovat budu.
Pohled Jul:
"Julie Kapuletová!" zavolala sestřička. Zvedla jsem se ze židle a vešla do ordinace. Odložila jsem si kabelku a bundu na věšák.
"Posaď se." ukázala doktorka na židli a usmála se. Přikývla jsem a posadila se před stůl, kde za ním něco doktorka ťukala do počítače. "Tak, co tě trápí?" koukla se na mě skrz brýle. Řekla jsem jí všechny důvody, co se mi dějí a taky o těhotenském testě. " Tak si lehni na lehátko a ujistíme se." usmála se. Vylezla jsem si na lehátko a vyhrnula si triko. Doktorka mi na břicho dala nějaký gel a přejížděla přes něho s nějakým přístrojem. Celou dobu jsem se dívala na obrazovku, ale kromě skvrn jsem tam nic neviděla.
"Je tam něco?" zeptala jsem se.
"Gratuluji maminko." usmála se a ukázala na obrazovku na něco ve tvaru fazole. "Tady je vaše miminko." byla jsem v šoku a proto jsem nic neříkala. Nevěděla jsem, jestli mám být šťastná nebo ne. "Máte snad nějaké problémy a dítě si nemůžete nechat?" doktorka si ticho vynaložila úplně jinak. Šokovaně jsem se na ní koukla.
"Ne!" řekla jsem až moc rychle. "nechám si ho, je to moje dítě. Jenom, mý i přítelovi rodiče jsou tak trochu-"
"Divný?" zeptala se pobaveně.
"Tak nějak." přikývla jsem. Ubrouskem, který mi podala sestřička jsem si utírala břicho. Potom jsem si stáhla triko.
"Jistě to s přítelem zvládnete." pohladila mě po rameni.
"To doufám." zašeptala jsem. "Mohla bych poprosit o vytištění, toho obrázků?"
"Určitě." řekla sestřička a už něco dělala na počítači.
