Pohled Jul:
Uběhl měsíc. Svatbu jsme udělali jen pro mé rodiče a kluky se Samanthou. Nechtěli jsme, aby Romeovi rodiče věděli, že jsem těhotná. Ale oni to nějak zjistili, takže se každý den bojím, že se objeví před naším domem.
"Dobré ráno, má mladá manželko." políbil mě Romeo na tvář. Otočila jsem se obličejem k němu.
"Ahoj." zamumlala jsem s úsměvem. "Půjdu nám udělat snídani." nabídla jsem se.
"Ne nemusíš." zakroutil hlavou a pohladil mě po tváři. "Mám pohovor v práci."
"Vážně?!" vypískla jsem. "To je úžasné." objala jsem ho okolo krku. "Doufám, že se ti to povede."
"Stačí, když jim řeknu jak mám úžasnou ženu, a oni mi tu práci určitě dají." zasmála jsem se.
"No to jim radši neříkej." řekla jsem. Romeo se zasmál a vylezl z postele. Oblíkl si oblek a otočil se na mě.
"Jak vypadám?" ušklíbl se.
"Jako někdo, kdo dostane práci-" usmála jsem se. Romeo se pousmál a sklonil se ke mě.
"Budu doma brzo." špitl mi u ucha. "Miluju tě."
"Ne tak moc jako já." špitla jsem nazpátek. Dívala jsem jak Romeo odchází. Ještě chvíli jsem ležela v posteli a potom jsem vstala. Převlíkla jsem a sešla jsem dolů. V kuchyni jsem si pro mě a pro to malé začala připravovat snídani. Najednou jsem slyšela nějakou ránu, která vycházela z vedlejšího pokoje. Nechápavě jsem nakrčila obočí a odložila nůž. Vešla jsem do obyváku a rozhlídla se. uviděla jsem za sebou pohyb, ale než jsem stačila něco udělat, někdo mi přiložil kapesník ke rtům. Nevím, v čem to bylo namočené, ale chtělo se mi spát. A potom si pamatuju jen tmu.
Pohled Romea:
Nebyl jsem ani v půlce cesty, když mě upozornil mobil na SMS. Pousmál jsem se, protože jsem doufal, že je to Jul. Ale ohromně jsem se pletl. Zprávy byla od neznámého čísla a byla tam jen nějaké adresa. A přiložená fotka. Rozklikl jsem jí a skoro se vyboural. Rychle jsem zastavil na kraji silnice.
Na fotce ležela Jul na zemi a měla něco z hlavou. Čím déle jsem se díval na fotku, tím mi docházelo, že je pravá.
Za chvíli mi přišla další SMS: Jestli jí chceš vidět ještě živou přijď sám.
Co nejrychleji jsem se otočil a rozjel se tam. Přitom jsem zavolal Juliiným rodičům a vše jim řekl. Řekli, že zavolají polocii a hned tam budou.
Dojel jsem před opuštěnou budovu. Vystoupil jsem z auto a vydal se tam. Otevřel jsem dveře.
"Halo?!!" zavolal jsem.
"Už jsem si říkal, kde jsi." ten hlas bych poznal všude.
"Otče." řekl jsem a vešel dovnitř. Uviděl jsem schoulenou osobu na zemi, která se držela za břicho. "Jul!" vykřikl jsem a rozběhl se k ní. Ale někdo mě chytl. Chtěl jsem ho udeřit, ale uslyšel jsem nepříjemný zvuk. Otočil jsem se na otce, který držel pistoli a mířil jí na Jul.
"Pohni se a bude mrtvá!" zasyčel. Koukl jsem se na Jul, která měla slzy v očích.
"Romeo..." zašeptala. Věděl jsem, že jí odtud musím dostat živou.
"Co chceš?" zeptal jsem se otce.
"Její smrt!" ukázal na Jul.
"To nemyslíš vážně." zakroutil jsem hlavou.
"Vážně?!" ušklíbl se nabil pistoli.
"Počkej!" vykřikl jsem. "To nemůžeš udělat! Čeká to dítě!"
"No to je pravda." zamyslel se otec. "Ale ty můžeš mít ještě tolik dětí milý synu." usmál se.
"Jestli si myslíš, že bych potom to nechal moje dítě s tebou tak se pleteš!" vykřikl jsem.
"Uvidíme." řekl. A potom se to odehrálo velmi rychle.
Pohled Jul:
Romeo najednou vrazil to mu muži pěstí a do budovy vběhli policisti. Ale jeho otec byl rychlejší. Slyšela jsem výstřel, Romeuv křik a byla připravený na nejhorší. Zavřela jsem oči a čekala. Ale nic se nedělo. Otevřela jsem oči a zjistila jsem něco horšího. Policisti obklíčili jeho otce.
Ale mě zajímal on. Ležel na zemi. Myslela jsem si, že je v pořádku, ale najednou se mu na koši udělala rudá skvrna.
"Romeo!" vykřikla jsem. Rychle jsem se k němu dostala a vzala jeho hlavu do klína. Hladila jsem ho po jeho černých vlasech.
"Co si to udělal?" zeptala jsem se slzami v očích.
"Nemo-mo-hl jsem vás ne-ne-nechat umřít." dostal ze sebe a pousmál se. "miluju tě Juliet. Vždycky tě budu milovat" zašeptal.
"Taky tě miluju." vzlykla jsem.
"Slečno musíte ustoupit." řekl mi zdravotník, který se tu najednou objevil. Zakroutila jsem hlavou, ale někdo mě chytl a odtáhl. Zvedla jsem pohled a uviděla tátu.
"Tati." zašeptala jsem a objala. "Bude v pořádku, že ano?"
"Určitě ano." zašeptal, ale nezněl moc přesvědčeně.
Nebyl v pořádku. A já taky ne. Když mi oznámili, že umřel, tak mi umřel celý svět. Tedy skoro celý. Aspoň mi po něm zbylo to malé miminko, které mi roste v bříško. Když mi řekli, že je v pořádku, tak se mi ulevilo. Kdyby umřelo i ono, tak už bych tu taky nechtěla být.
Vím, že už to nikdy nebude stejné, ale musím tomu malému připomínat, kdo byl jeho táta. Hrdina, který nás oba miloval.
Tak a jsme u konce. Doufám, že se vám celý příběh líbil :)
