Naše druhá šance

Kapitola 2.

Celé ty dva měsíce po svatbě byly jako jeden velký hurikán. Ten první měsíc začal mým předčasným odjezdem ze svatby a kázáním sestry, že je mi milejší má práce než vlastní rodina. Propustila mě však pod podmínkou, že na tu Leovu oslavu dojedu, i kdyby mě po cestě přepadla parta nadržených zombíků. Má sestrá má opravdu skvělý smysl pro humor, to vám povím. Když jsem dojel do práce, čekalo mě vyřízení toho, na co se teď už bývalá manažerka Martina vykašlala, a předešel jsem průšvihu à la vytopení a zničení celého sálu našeho hotelu prasklým potrubím. Ještěže má náš hotel známé i mezi instalatéry a podlaháři. Potopu se nám podařilo zažehnat téměř okamžitě a výměna poškozené podlahy byla do týdne hotová.

Tato událost byla poslední kapkou pro majitele hotelu. Díky tomu došlo k mému povýšení na místo Martiny a k jejímu propuštění. Petr to odůvodnil tím, že nepotřebuje mít ve vedoucím křesle někoho nespolehlivého. A o Martině všichni věděli, že ta svou práci fláká a všechno nakonec stejně oddřu já. Mé místo zástupce manažera přebrala Klára z recepce, která se nebojí říct komukoliv cokoliv, ale na druhé straně i ví, kdy je lepší mlčet. To jsem si tedy celou dobu myslel. S Klárou jsme dostali společnou sekretářku. Takovou velice svědomitou holčinu jménem Jana. Musím říct, že spolupráce s nimi jde jedna báseň. Jsme takoví tři mušketýři, kteří zvládnou úplně cokoliv.

Když po těch dlouhých týdnech přišel pátek, den mého odjezdu na sobotní Leovu oslavu, předával jsem holkám dočasně své křeslo a povinnosti. Než jsem stačil vůbec něco říct, vykoply mě z vlastní kanceláře pod pohrůžkou, že mě nechají za sestrou poslat v pytli na mrtvoly, pokud konečně nevyjedu. Jsou to prostě zlatíčka, haha.

Daniel

Ty dva měsíce před Leovou oslavou byly jeden velký kolotoč. Práce ve firmě bylo tolik, že jsem se málem nezastavil a trávil v ní skoro celé dny včetně víkendů. Holt když pracujete jako technolog výroby v automobilce, na zadku si moc neposedíte. Navíc, když jsem měl plnou hlavu Nika a v práci se chvílemi zapomínal. Kolegové si ze mě začali i utahovat, když do mě neustále něco mluvili a já je z ničeho nic přestal poslouchat tak, že mi pak museli všechno opakovat. Okamžitě chtěli vědět, kdo to je a jak vypadá. Stejně jako mí kolegové, i máma si mého rozpoložení všimla. Nahlas jsem nikomu z nich nic neřekl. Nechtěly se mi mé citové záležitosti s kýmkoliv řešit. I když si myslím, že máma možná i tušila, odkud vítr vane.

Několik dní jsem proto strávil nenápadným sondováním Nikolasova života. Dost mě překvapilo, když jsem zjistil, že se nedávno stal manažerem hotelu, ve kterém několik let pracoval. Na škole to byl dříč, takže se vlastně není ani čemu divit. Další překvapení pro mě bylo, že ten hotel je necelých třicet kilometrů od místa, kde bydlím. Divím se a divil jsem se, že při diskusích s Terkou jsem o tom neslyšel. Asi to nebrala jako podstatnou záležitost, když věděla o našich školních vztazích.

Takový kousek ode mě a já se to musel dozvědět až teď. Navíc ze stránek jejich hotelu. Ale že bych toho využil a projel se tam? Ujet nějakých sto kilometrů za svou mámou, to je v pohodě, ale zkusit se podívat za ním, to ne. Na to je Daniel pořádná poseroutka.

Ale není třeba plakat nad rozlitým mlékem, když už jsem se vydal zpomaleným tempem po dálnici na tu Leovu slávu. Mám radost, že tu bandu zase uvidím. Na Nika se těším ale nejvíc. U něj jsem se za ty dva šíleně dlouhé měsíce rozhodl, že je třeba udělat krok dopředu a zkusit s ním konečně navázat nějaký ten kontakt. Zbytek se uvidí.

Nikolas

Po dvouhodinové pomalé jízdě ucpanou dálnicí s hudbou na plné pecky jsem konečně dorazil před Leův a Terčin dům, ve kterém s nimi bydlí i jeho rodiče. Sotva jsem vylezl z auta, přivítala mě má sestřička a ubytovala v jednom z pokojů. Byl takový pěkný s velkou postelí uprostřed a soukromou koupelnou. Tohle si teda nechám líbit.