Naše druhá šance

Kapitola 15.

Daniel

Ten hlas byl jako bomba, která vám vybuchne pod rukama. Když jsem ho uslyšel, nedokázal jsem se pohnout. Najednou jsem cítil takovou radost a zároveň strach z toho, že když se otočím, nebude tam stát. Ale on tam stál. Nevěděl jsem, co mám dělat, co říct. Ze všeho, co se mi v poslední době stalo, jsem byl tak zmatený, vyděšený a vzteklý, že jsem se bál pohnout, abych nakonec ještě neudělal nějakou blbost. Cítil jsem ty netrpělivé pohledy, které po mně ostatní házeli. Zahnal jsem slzy, které se mi tlačily z očí, a pohlédl na osobu před sebou. Alex se skoro nezměnil. Sice trochu přibral a vlasy měl o něco kratší, ale jinak byl skoro stejný a očividně ženatý. S úsměvem se pohnul ode dveří mým směrem.

„Chyběls mi, bráško," zastavil se přede mnou, čímž udělal tu největší chybu. Chyba vlastně byla, že vůbec došel až ke mně. Protože z každého slova, které řekl, ve mně vzrostl vztek a pravačka se mi automaticky uzavřela v pěst. Nečekal jsem, že si toho někdo všimne, ale všiml. Nik okamžitě zpozorněl a snažil se mého bratra upozornit na blížící se nebezpečí. Věděl, co přijde. Znal mě líp, než jsem si myslel. Nakonec se pokusil slovně zastavit i mě, ale měl to marné. Potřeboval jsem si praštit. A vztek, který jsem ke svému bratrovi v tu chvíli pocítil, to jen umocnil.

Alex nestačil na Nikovo upozornění zareagovat, když mi najednou ruka vyletěla a má pěst se střetla s jeho obličejem. Po ráně, která dopadla, okamžitě zaskučel a chytil se za nos. Zatímco po mně ostatní něco vykřikli a Nikolas s Leem, který se k němu ihned přidal, se mě od něj snažili odtáhnout, nedokázal jsem být zticha.

„Tak já jsem ti chyběl?! Odešel jsi a nás tady nechal. Mě... jsi tady nechal napospas tátovi, který mi udělal ze života peklo. A teď mi říkáš, že jsem ti chyběl?!" řval jsem po něm, zatímco jsem se marně snažil klukům vytrhnout. Máma po mně pak začala cosi ječet, ale já ji neposlouchal. Před očima jsem měl rudou mlhu.

Překvapilo mě však, že snad jen Nikovi nebylo proti srsti, jak to ze mě najednou všechno začalo padat, a nic moc proti tomu nenamítal, zatímco se do mě pustili i ostatní.

„Mrzí mě to, Dany," zaskuhral Alex, zatímco si držel krvácející nos a ostatní k němu přiskočili na pomoc.

„Kdyby tě to mrzelo, neodjel bys bůhví kam! Ale ty ses na nás vysral a posílal jen ty pitomý přání! Víš, jak mi bylo?! Víš, jak to sakra bolelo, když tě kvůli mně táta vyhodil a ty ses nakonec úplně zdejchnul?! Slíbils, že tu pro mě vždycky budeš! Slíbil...," řval jsem po něm to, co mě roky tížilo. Jeho odchod, který jsem zapříčinil, rozvod rodičů, rvačky ve škole, málem prošvihnutý vztah s Nikolasem. A v neposlední řadě tu bouračku, kterou jsem sice nezpůsobil, ale vyděsila mě tak, že jsem začal věřit, že zničím vše, k čemu se jen přiblížím. Nevšiml jsem si zaskočených pohledů, co si všichni vyměnili.

Ani nevím, co dalšího jsem ze sebe vysypal, ale bylo toho hodně. Cítil jsem, jak se mi ten balvan z hrudi ztrácí a vztek přechází v naprosté zoufalství. Z očí mi vyhrkly slzy a měl jsem najednou pocit, že se udusím. Hlava se mi zamotala a já se sesunul k zemi.

„Danieli," slyšel jsem, jak někdo volá, ale nedokázal ho pořádně vnímat. Neomdlel jsem, jen mi z toho všeho začalo být špatně.

Nikolas

Tak tohle jsem dlouho nezažil a snad už ani nikdy nezažiju. Čekal jsem, že dřív nebo později Daniel vybouchne a někdo dostane pěstí. Tipoval bych ale spíš sebe než jeho bratra. To, co po něm ječel, mi však dalo jasně najevo, proč jsem to nebyl já, ale Alex. Ta bolest, co z Daniela šla, se nedala přehlédnout. A já se tak utvrdil v tom, že chci stát při Danovi za každou cenu.